Tématem holokaustu a hrůz s ním spojených se zabývají stovky knih, ale rokem 1945 utrpení mnoha lidí rozhodně neskončilo. Velká část Evropy byla válkou znatelně poškozená a následky byly vidět ještě po mnoho let. Lidé trpěli chudobou a každodenně bojovali o přežití.
Právě tohoto motivu se chopila spisovatelka Viola Ardone. Hlavní postavou jejího románu je sedmiletý chlapec Amerigo Sperenza, který je v roce 1946 poslán společně s dalšími dětmi na sever Itálie. Žije totiž pouze s chudou matkou z jihu, téměř nemají na jídlo a přežívají, jak se dá. Když se naskytne příležitost, dopřát synovi lepší svět, neváhá. Chlapec najednou poznává zcela jiný svět, ve kterém má dostatek jídla, oblečení či hraček a brzy se bude muset rozhodnout, které rodině dá přednost.
Od začátku je jasné, že si autorka zvolila hodně silné téma. Vypravěčem je navíc sám chlapec, takže můžete sledovat jeho dětinské myšlenkové pochody, ale i silné emoce. Právě způsob vyprávění vytváří v
knize opravdu kouzelnou atmosféru, který hluboce zapůsobí na vaše city.
Na začátku poznáte absolutní chudobu, ve které musí hoch přežívat. Protože však nic jiného nezná, ani mu to vlastně nepřijde nějak špatné. Samozřejmě, že by chtěl třeba lepší boty, ale dokáže se spokojit s málem. Situace se mění při jeho přesunu k bohaté rodině, kde má prakticky všechno, na co si ukáže.
Začne mít sice k nové rodině i určité city, ale přesto jsem měl posléze především pocit, že se mu jedná hlavně o materiální blaho. A díky tomu se mi jeho postava lehce znechutila. Zřejmě to byl autorčin záměr, protože ve zbytku příběhu mu navíc přisoudila i řadu dalších špatných vlastností, jako je třeba lhaní. Tento vývoj postavy se mi bohužel příliš nelíbil.
Nic to ovšem nemění na zajímavosti celé zápletky, která se navíc rozvíjí značně nečekaným směrem. V poslední části se navíc přesunete až do roku 1994 a máte možnost sledovat postavy ve zcela jiném věku i životním období. Přicházejí některé zvraty a na konci si hlavní hrdina v mých očích přeci jen vyzíská nějaký ten bodík k dobru.
V tomto
románu hraje jednu z ústředních rolí mateřská láska, zatímco ta partnerská tu zůstává v pozadí. Nečekejte tedy žádnou romanťárnu v klasickém slova smyslu, ale daleko silnější propojení mezi matkou a jejím potomkem. I když v tomto v trochu jiném duchu.
Vlak pro děti se na oko tváří jako román dotýkající se událostí druhé světové války. Celý jeho příběh ovšem míří zcela jiným směrem a postupně se proměňuje v silnou emoční podívanou. V Itálii se stal bestsellerem a asi tak nějak tuším proč. Nepostrádá totiž originální pojetí daného tématu a ve velké rychlosti si pohrává s lidskými city. Počet stran se zastavil pod dvoustovkovou hranicí, ale přesto toto dílo nabízí barvitou a rozmanitou scénu.
