Vnímání světa skrz mýty a symboly není nic vzdálenějšího než česká kultura a historie. Ve společnosti pragmatiků bývá jakýkoliv pokus ventilovat duchovno označován za ezoterismus, a to buď naivní, nebo naopak vychytralý, který na hlupácích vydělává. Přesto je na nové knize Dona Miguela Ruize něco, co s naším vědomím souzní. Toltécké umění života a smrti v ČR vyšlo ve světové premiéře. A to není náhoda. Náhody totiž v Ruizově světě neexistují.

Nová kniha měla na českém knižním trhu připravenou půdu díky rozšířenému toltéckému učení. Kdo nikdy neslyšel o Toltécích nebo knize Čtyři dohody? I zásluhou herce Jaroslava Duška, který učení interpretuje na divadle i v knihách (knihy Ze mě, Tvarytmy), se u nás o Čtyřech dohodách ví.

Autobiografie, nebo román?

V příběhu jde o to přivést postavu Miguela z kómatu. Úkol na sebe vzala Miguelova matka Sarita. V meditacích a snových vizích prochází synovými vzpomínkami a snaží se v nich najít důvod, proč by mu stálo za to žít. Na pomoc jí přicházejí další členové rodiny – projekce příbuzných a duchové předků. Svou roli sehrává personifikované Vědění, krásná žena Lala, která svádí soukromou bitvu: má lidem škodit, pomáhat, nebo zapomenout na svou podstatu a pokusit se jako oni splynou se světem?

„Vědění lidstvo trvale povznáší.“ „Ano, a hlas vědění nikdy nezněl tak rozumně!“ Miguel se usmál, načež dodal: „Máš pravdu – a nemáš pravdu. Vědění lidstvo povznáší i sráží. Je příčinou všech jeho potíží i jejich řešením.“ (s. 137)

Seznámíme s mnoha lidmi z Miguelova života – bratry, syny, manželkami, milenkami a žáky (jedním z nich je i spoluautorka knihy Barbara Emrys). I my se při čtení stáváme toltéckým učedníkem. Navštěvujeme klíčová místa – stupně Miguelova postupného probouzení. Je postava Miguela Donem Miguelem Ruizem, autorem knihy? Lze ji tak chápat a brát Toltécké umění života a smrti jako autobiografii s velmi specifickou formou. Můžeme také brát jako román proložený esejistickými úvahami.

Prvky magického realismu na Cestě k Pravdě

Mytologie, duchové, sny, fantazie, hranice mezi životem a smrtí… všechny tyto prvky knihy upomínají na silný literární směr 2. poloviny 20. století, a to magický realismus. Boom latinskoamerických autorů, který je s ním spojený, vynesl světlo velké romány světové literatury, za všechny Sto roků samoty nebo Láska za časů cholery od G. G. Marquéze. Síla tohoto hnutí přetrvává dodnes, i díky ní je tolik oblíbený (a zároveň proklínaný) Paolo Coelho. I v tomto kontextu můžeme Toltécké umění života a smrti číst a s knihou se nemineme. Ať už máte na Toltéky a Čtyři dohody názor pozitivní, či negativní, pamatujte, že Don Miguel Ruiz po vás nikdy nebude chtít víc, než abyste Pravdu hledali sami v sobě. Pokud se k této cestě odhodláte, poznáte její pozitivní účinky takřka okamžitě.

 „Co jsem?“ zeptal jsem se jednou sám sebe. Nevím a nikdy to vědět nebudu. Nemám na sebe názor, třebaže všichni ostatní ho, zdá se, mají. Lidé si vytvářejí názory a vynášejí soudy, které nemají nic společného s Miguelem a jeho snem. (s. 151)