Po přečtení vám bude jasné: veterina je tvrdá dřina a nehodí se pro každého, zvlášť ne pro ženu. Stejně jako tradiční irský venkov. Díky pozitivnímu přístupu Gillian Hickové ale nejspíš zatoužíte poznat obé, přestože nemáte rádi bláto, od dobytka si držíte uctivý odstup a v podzimní plískanici by vás nevyhnali ani do večerky na roh, natož na odlehlou farmu v horách. 

Zestručnit celý svůj dospělý život do 25 kapitol, když toho máte světu tolik co říct? Kniha Veterinářka zahrnuje Gillianin studentský život, její praxi ve městě, působení jako zastupující lékařka a nakonec i praxi na venkově. A zcela kriticky, především první část knihy by si klidně zasloužila více prostoru. Papíru by na to, alespoň v českém vydání, zbylo určitě dost. Nevím jak vám, ale mně v poslední době začíná tehle typografický trend se spoustou volného prostoru, roztahaného textu a „kudrlinkových“ nadpisů přes čtvrt stránky trochu vadit. U knih pro dospělé pochopitelně. I když knihy o veterinářích z Britských ostrovů jsou od dob Jamese Herriota na trhu klasika, myslím, že se neomrzí. Kolik lidí s tak zajímavým povoláním znáte? Gillian Hicková navíc zcela nepokrytě těží z toho, že je žena. Akční a rázná. Nic jiného jí ani nezbývá, chce-li v drsných venkovských podmínkách uspět. Mladou ženu si totiž většina tradičních farmářů představí v lepším případě v ordinaci při léčbě malých „okrasných“ psíků, v tom horším u plotny. Ona ale odřezává rohy, očkuje, kastruje, provádí císařské řezy kravám, honí se za zraněnými kočkami pronásledovanými agresivními podvraťáky přes pochybné čtvrti nebo pomáhá zdrogovaným koním. A často nebojuje jen se zvířecími problémy – kromě šovinistických farmářů se musí vypořádat s matkami dohazovačkami nebo vlastní zmateností.

Být kniha trochu obsáhlejší, mohli bychom mluvit o deníkovém záznamu. V současné podobě je přesnější označení „best of z pracovního života“. Gillian Hicková nám vypráví svůj příběh. A je to milé vyprávění. Místy vtipné, ale většinou ne tak, aby celá tramvaj věděla, že čtete humornou knížku. Místy smutné, a to nejen proto, že některé její pacienty je třeba uspat navždy. Místy překvapivé.  Je to také sonda do irské společnosti. A možná i důkaz rozvírajících se nůžek mezi městy a venkovem.  U měst vyprávění upozorňuje na negativa, která život v nich přináší. Ať jsou to drogy a bezprizorní mládež nebo nedostatek financí a život v chudinských ghetech. Na venkově autorka poukazuje na tradiční farmaření plné dřiny a jeho romantiku a krásu, ale i na výhody, které přinesla modernizace zemědělských provozů. Zatímco v českém překladu vyšla letos kniha Veterinářka jako první dílo od této irské autorky. V originálu byla kniha vydaná už v roce 2005 a Gillian Hicková má „na kontě“ další dva romány týkající se její různorodé praxe. Zajímavostí je, že kromě čtyřnohých pacientů pomáhá autorka i jejich dvounohým majitelům. Nejen vyrovnat se se zdravotními potížemi jejich mazlíčků, ale i v rámci irské odnože organizace Modrý kříž (organizace pomáhající v boji proti alkoholismu a jiným drogám). Pokud se rozhodnete knihu Veterinářka darovat, určitě obdarovaného neurazíte. Je to milá, nekonfliktní, zajímavá knížka. Hodí se na dlouhé zimní večery i po náročném pracovním dni. Čte se příjemně rychle, děj „odsýpá“. Zvládnou ji i citlivější povahy a to přesto, že ne všechny příhody z praxe mají dobrý konec. A i když některé zákroky jsou docela drastické (rozumějte pro květinky z města, pro chovatele hospodářských zvířat nic překvapivého ani pobuřujícího), Veterinářky se bát opravdu nemusíte.