Aneta a Nela jsou kamarádky z pražské základní školy. A dělají přesně ty věci, které si buď pamatujete z vlastní školní docházky nebo jste je viděli ve filmech. Chodí po škole na zmrzlinu nebo hranolky (jasně, že na tajňačku), půjčují si věci, „courají“ se po městě, dívají se na odpoledních telenovely a pak ve škole důležitě probírají „kdo, s kým, jak, proč“. No a taky občas provedou nějakou tu hloupost. Kryštof, který s nimi chodí do třídy, žádného „nejlepšího“ kamaráda nemá a z kolektivu je tak trochu vyloučen. Navíc má problémy doma. Jak se jejich životy změnily za dvacet let? Dobrá otázka! Nejsem si ale úplně jistá, jestli na ni dostanete odpověď přečtením knihy Johany Fundové. I když začátek vypadá naprosto slibně. Dětství tří hlavních postav je vykresleno dokonale. A to jsem vyrůstala v trochu jiném časovém období a jiném městě. Předpokládám, že spousta „tradic“ české školní i rodinné výchovy je prostě v rámci naší republiky praktikována nezávisle na době a základní škole. Nanuk Kaktus si ještě taky matně vybavuji. Část „dětství“ je nostalgická, zábavná, dobře napsaná. Skvělá!

Nepochybuji o tom, že dospělost znamená (snad jen do určité míry) ztrátu iluzí. A stereotyp, šeď a nudu života odpovědných a ekonomicky aktivních u některých z nás nepřemůže ani anglický nápis Nenič moji fantazii na tričku. Ale proboha! Když už mám v knize o něčem takovém číst, chci aby to mělo nějakou uměleckou/filosofickou/jakoukoli hloubku. Na udolané lidi můžu koukat v tramvaji. V knize chci vědět proč se tak rozhodl. Chci znát ten nejniternější pocit, za který se hlavní postava stydí, i když si jej jenom píše do deníčku. Já ji chci pochopit! A netvrďte mi, že autorčin záměr byl vyjádřit, že se po dvaceti letech z výborně popsaných a propracovaných osob staly plytké, podivně se chovající osoby, protože je prostě ubil život. Tomu nevěřím.

Johana Fundová debutovala vydáním knihy Devadesátky poté, co provozovala na sociálních sítích stránky Pure devadesátky. To do jisté míry vysvětluje, proč je první část knihy tak skvěle napsaná – důkladná rešerše, výborná znalost prostředí. Nevysvětluje to ale, proč nás v zajímavém příběhu nevzala hlouběji. Proč nepátrala i v roce 2020?

Kniha Hezký, ale narovnej se! je ideální letní literatura. Zajímavé, zábavné, rychle přečtené, rychle zapomenuté, pěkná relaxace. Je vhodná pro všechny věkové skupiny čtenářů. Ale z otevřeného konce a druhé poloviny příběhu, která vzbuzuje více otázek než dává odpovědí, budete možná poněkud zklamaní. Já jsem byla, i když mě kniha celkově bavila. Možná si ale autorka nechala otevřená vrátka pro další pokračování. Já bych ho napsala hned.