Stýská se vám po socialismu, kdy bylo „všechno levné a všichni si byli rovni“? Výborně. Tahle kniha vás vezme zpátky do doby výjezdních doložek, Tuzexu, povinného nadšení a nepovinného mlčení. S ironií a nadhledem připomíná, jak se v nesvobodě žilo, přežívalo a občas i škodilo režimu. A aby bylo jasno, proč by se tyto „jistoty“ neměly nikdy vracet.

Kniha K práci a obraně připraven vrací čtenáře do světa komunistů, estébáků, milicionářů, svazáků i veksláků. Do reality akcí Z, výjezdních doložek, Tuzexu, brigád socialistické práce a ideologického balastu, který formoval každodennost i naše myšlení. Připomíná, co jsme nosili, kam jsme chodili za zábavou, co nám bylo vnucováno – a také jak jsme se režimu snažili škodit, obcházet ho a neztratit důstojnost.

O autorovi

Lukáš Havlas je novinář s dlouholetou zkušeností z velkých médií, mimo jiné z MF Dnes a Hospodářských novin, kde působil jako redaktor, editor, vedoucí příloh i zástupce šéfredaktora. Zároveň je zakladatelem portálu pro seniory i60.cz. V posledních letech pracoval jako mediální poradce, nyní je na volné noze a věnuje se psaní. V roce 2022 mu vyšlo drama 180 stupňů, v roce 2024 gangsterka Kreténi, letos v létě tragikomedie K práci a obraně připraven. V devadesátých letech působil na pražské rockové scéně, zejména jako kytarista ve skupině Greggery Peccary. Je ženatý, s manželkou Danielou má syna Adama a dceru Adélu.

Ukázka z knihy: Kapitola VI.

Tuzex, džíny a papírové bundy

Zhruba od šesté třídy začínali pečovat o svůj zevnějšek i kluci. Holky měly samozřejmě velký náskok, ale my jsme v tomto věku opačné pohlaví konečně vzali na milost a záleželo nám na tom, abychom na děvčata udělali dojem. Nebylo divu, některé dívky už byly velice vyspělé, jiné rozkvétaly do krásy. 

Věděli jsme, že s uhrovatým ksichtem, na který (kromě jasně viditelného pudru) tenkrát neexistovaly žádné dostupné krycí preparáty, žádnou válku nevyhrajeme. Jediné, co šlo při troše štěstí ovlivnit, byly hadry. Nejlépe ty tuzexové. 

Tuzexy byly za socialismu speciální obchody, kde se dalo nakupovat západní nebo jiné luxusní zboží. Neplatilo se tady korunami, ale bony. To byly speciální tuzexové poukázky, které fasovali v práci komunističtí prominenti v podnicích zahraničního obchodu. Normální člověk na ně nedosáhl, ale mohl je nakoupit na černém trhu od veksláků v kurzu 5 Kčs za jeden bon. 

Nápověda: Tuzex a bony

Bon (z německého der Bon – poukázka, dobropis) byla poukázka, kterou se platilo za zahraniční nebo luxusní zboží ve speciálních prodejnách Tuzex. Bony bylo možné oficiálně získat formou mzdy za práci v zahraničí. Zpravidla vše se praktikovalo tak, že zaměstnavatel sám převáděl mzdu pracovníka ze zahraniční měny na tuzexové bony, a ty ukládal na jeho soukromé konto do banky. Bony nebyly zpětně směnitelné a platily pouze na území ČSSR. 

Zdroj: Wikipedia

Nejznámější Tuzex byl v Praze v Lazarské ulici nebo ve spodní části výškové budovy KOVO v Holešovicích. Kolem obchodů se to hemžilo veksláky – pěšáky. To byli ti, kteří směnu nabízeli na ulici. Nosili černé kožené bundy, pravé džíny na tělo a špičaté polobotky. „Bony, chceš bony?“ oslovovali kolemjdoucí. Pokud lidé projevili zájem, odebrali se do někam průjezdu, aby obchod s veksláky uskutečnili. Jejich kápové seděli opodál v černých mercedesech a tržby přepočítávali. Pěkně o tom pojednává kultovní film Bony a klid.