Jakub Stanjura po úspěchu svého předchozího románu Srpny přichází s další výraznou prózou, která potvrzuje jeho výjimečné místo mezi současnými českými autory. Novela Medúza volně čerpá z antické mytologie, avšak mytický motiv zde slouží spíše jako metafora pro zraňující intimitu a postupnou destrukci lidských vztahů.  

V centru děje knihy s názvem Medúza stojí přátelství dvou žen, které se pozvolna proměňuje v toxický a emocionálně vyčerpávající vztah. Autor se s mimořádnou citlivostí dotýká také fyzického utrpení – hlavní hrdinka trpí chronickým střevním onemocněním, jež zásadně ovlivňuje její každodennost i sebepojetí. Každá bolest, již prožívá, se stává pomyslným dotykem Medúzina chapadla – symbolem bolesti, která paralyzuje tělo i duši.

Jakub Stanjura mistrně pracuje s tísnivou atmosférou, jež prostupuje celý text a vytváří dojem neodvratné hrozby. Nad příběhem se neustále vznáší stín zlověstného tajemství, které nakonec vyústí v záhadné zmizení vypravěččiny přítelkyně.