Salama bývala obyčejná osmnáctiletá studentka farmacie. Teď, během krutého povstání, však povýšila na lékařku, těch je totiž ukrutně málo. Lidé umírají, Salama dobrovolničí v nemocnici v Homsu, a každý den doufá, že přežije směnu, aby se mohla vrátit domů, ke své těhotné švagrové Layle. Ona jediná jí z celé rodiny zbyla. Když by měla mít večer po vyčerpávající práci konečně chvilky klidu, zjevuje se jí imaginární přítel potřísněný krví a našeptává, co by měla udělat. Zanechat Sýrii za sebou a utéct s Laylou do Německa. Zachránit se, dokud jsou naživu, protože každý den přibývá masakrů a mrtvých. V nemocnici však potká krásného a milého Kenana, a ten jí její odhodlání zkomplikuje. Kenan je totiž přesvědčený, že by měli bojovat za svobodu Sýrie. Dodrží Layla slib, který dala bratrovi, a zachrání sebe, Laylu i její nenarozenou dceru? Dostaví se na loď pro uprchlíky nebo zůstanou v Homsu, kde je čeká hrdinská smrt?

„Poledne přinese katastrofu v podobě šrapnelů padajících na nedalekou základní školu. Na děti. Když je začnou přivážet, připadá mi, jako by se čas zpomalil. Celá ztuhlá stojím v lepkavé krvi, která mi stříká na tenisky. Stojím uprostřed masakru a přihlížím, jak se přede mnou odehrává boj na život a na smrt. Sleduju každou padající slzu a každou duši, která se připravuje na setkání se svým Stvořitelem.

Vidím dítě, které pláče pro svou matku, kterou však nikde nespatřím. Vidím chlapce, jemuž není víc než deset let s obličejem bílým jako stěna a s velkým kusem kovu zabodnutým v pravé paži. Obličej má sevřený bolestí, ale nevydá ani hlásku. Nechce vyděsit svou malou sestru, která ho drží za ruku a hlasitě pláče.

Vidím malé holčičky s nohama zkroucenýma do nepřirozených poloh. Z pohledu jejích očí dokážu vyčíst, že jim je jasné, co je čeká. Amputace. Přála bych si, aby nás vysílali živě na všech kanálech a smartphonech na světě, aby každý viděl, co se tu děje dětem.“

Tohle je tak silný příběh, tak krutý, tak surový, dechberoucí, bolestný. Nebojí se ničeho a ukazuje všechno, co se v dnešní době, nebo přesněji nedávno, dělo. Dokud rostou citronovníky by si měl přečíst každý. Ano, roztříští vám srdce na milion kousků ale také vám otevře oči. Je to příběh nejen plný bolesti a utrpení, ale také naděje, lásky a víry v lepší život.

Román je výborně napsaný, hltala jsem každou stránku. Je psaný v ich-formě, z pohledu Salamy. Kniha je inspirovaná skutečnými událostmi během tzv. Arabského jara od roku 2010 do roku 2012. Odehrává se v surovém a válkou zpustošeném prostředí města Homsu. Obsahuje reálné scény zobrazující fyzické, psychické a sexuální násilí, popisy duševních traumat a smrt. Je to opravdu velmi silný příběh a já věřím, že mnoho z toho autorka přímo zažila, protože její poznámky i životopis tomu nasvědčují a shodují se Salamou. Při čtení jsem plakala, mé srdce krvácelo, držela hlavním hrdinům palce, aby se dožili dalšího rána, byla jsem zdrcená, vyděšená a překvapená. Před očima jsem měla rozbombardované město, kulhající lidi od krve a mrtvoly všude okolo. Tak to tam bohužel skutečně vypadalo. Cloumalo se mnou tolik pocitů, že se to nedá shrnout do pár řádek. Jak jsem již psala výše, tahle kniha je zkrátka emocionální zážitek a měl by si ji přečíst skutečně každý.