Planoucí koruny aneb prokletí posledního dílu

Po fenomenálním druhém díle byly Planoucí koruny prostě jedněmi z těch knih, na které jsem se těšila jak malé dítě. A přiznávám, že ta očekávání byla fakt velká.

Stejně jako u předešlých dvou knih, autorky podle mě nejvíce vynikají v dialozích, které jsou svižné a dynamické. Naopak popisné scény mě místy trochu nudily a nejednou jsem se nachytala, jak přeskakuju řádky. Co mě však nudilo ještě víc, byl milostný trojúhelník, který započal v předchozím díle. A když nad tím teď zpětně přemýšlím, tak je to vlastně jedno z největších negativ série. Děj se točil v začarovaném kruhu, byl zbytečně natahovaný a monotónní. A když došlo na finální rozuzlení, to už jsem si chtěla fakt zoufalstvím vytrhat vlasy.

Upřímně vlastně nevím, co si o posledním díle myslet. Na jednu stranu jsem byla ráda, že můžeme ještě jednou nahlédnout zpátky za mými oblíbenými dvojčaty. Na druhou stranu jsem nezaznamenala žádnou přidanou hodnotu a po dějové stránce to taky nebyla žádná sláva. Jakožto zarytá fanynka Rose jsem byla nejvíce zklamaná právě jí. Nevím proč, ale přišlo mi, jako kdyby její charakterový vývoj z předchozích dvou knih autorky přeškrtaly a vyhodily do koše. Tam, kde jsem její pýchu, dětinskost a hloupost dokázala v minulosti tolerovat, mi tady neskutečně lezla na nervy.

Ptáte se na finální verdikt? Inu, Planoucí koruny byly průměrným a nepříliš vydařeným zakončením. Ale co se celé série týče? Ta byla fakt BOŽÍ. Korunní princezny i Prokleté královny jsem přečetla jedním dechem. Zamilovala jsem si postavy, příběh i tamější magický svět, který mě svou originalitou a pohádkovým vibem opravdu zcela pohltil. Jen měla možná tahle série zůstat dilogií.

Každopádně abych to zakončila na pozitivní notě, i přes mé negativní pocity z Planoucí koruny, sérii Korunních princezen doporučím všem, kteří mají rádi: