Patříme k sobě
Eleanor potřebuje zmizet z Londýna. Nahází proto do auta svoje věci a vydá se za kamarádkou Charlie na Damsonovu farmu. Na místě ale Eleanor nachází jen Charliina truchlícího bratra Daniela a sedmiměsíční Hope, jeho neteř, kterou adoptoval. Farma, o níž toho mladá žena slyšela tolik pěkného, se rozpadá a nikdo se o ni nestará. Od vlastních problémů se Eleanor utéct podařilo, teď se ovšem zapletla do cizích… Ferrington, na jehož okraji se statek nachází, nedělí jen řeka, ale i letitý svár. Jakmile však začne na dveře klepat jaro, farma díky Eleanořině péči a lásce znovu ožívá. Dokáže Eleanor sjednotit znepřátelenou vesnici a vrátit Danielovi chuť do života, nebo ji dřív dostihne její temné tajemství?
Nenáročné vyprávění na vás čeká v románu Patříme k sobě, a pokud máte rádi pohodové romantické příběhy, tady byste mohli být spokojeni. Celkem jednoduše vystavěnou dějovou zápletku, v které se hlavní hrdinka snaží najít cestu zpět ke své podstatě, zdobí nejen romantika a nové začátky, ale i historická událost inspirovaná skutečným příběhem hornické vesnice. Knihu to tak poslalo do zajímavějších končin, kde je úrodnější půda a příběhům se tam daří.
Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu hlavní hrdinky Eleanor. Tahle mladá žena, která za sebou nechala Londýn i roztříštěný život, se vydává na odlehlou farmu své přítelkyně a doufá, že tu najde skrýš i tolik potřebný klid v duši. Místo toho ale nachází polorozpadlé stavení a Charlieho – bratra přítelkyně – i s malým miminkem. Eleanor se pouští do obnovy farmy, zpřetrhaných svazků i letitého sváru mezi obyvateli malé vesničky.
Přikývla jsem a tenhle prostý projev laskavosti způsobil, že se mi hrdlo stáhlo čerstvými, dosud neprolitými slzami. Moje tělo nebyla ta jediná věc, co mě přivedla na Damsonovu farmu, když jsem se cítila zničená a rozbitá. Ztratila jsme toho v posledních dnech tolik, chystala jsem se zpřetrhat pouta s posledním vláknem jistoty, takže vědomí, že tu můžu chvíli zůstat, nedělat nic, že na mě nebude nikdo vyvíjet žádný tlak a nebude ode mě mít žádná očekávání – dokonce ani to, že sejdu ze schodů -, pro mě bylo ten nejlepší lék.
Autorka má rozšířený styl psaní, do kterého pouští stěžejní i méně důležité informace, ale nejde příliš do hloubky. Zůstává na okraji svého vyprávění i emocí a čtenářům tak nabízí skromný, leč čtivý příběh, v kterém nechybí láska, nenávist, nedorozumění i světlá naděje. Vztahy jsou zde lehce pošramocené, některé dokonce nepochopitelné a vykazují barevnou koláž nedostatků. Přesto se v nich někde uvnitř ukrývají ryzí hluboko skryté kolority, které se snaží prodrat na světlo.
V humorně laděném tónu se odvíjí restart hlavní hrdinky, ale také se odkrývá Eleanořina spletitá minulost i letitý svár tohoto malebného místa, které na vás jinak působí příjemnou uklidňující atmosférou. Autorka se při psaní nechala inspirovat skutečným případem hornické vesnice v hrabství Nottinghamshire, kde se v letech 1984 – 1985 odehrála celostátní stávka horníků. Během této stávky se celé vesnice i města rozdělily na stávkující a stávkokaze. V některých místech toto rozdělení nikdy tak docela nepominulo. Ti, kteří stávkovali, neměli nárok na sociální dávky. Mnozí z nich byli odkázáni na almužny. V celé zemi bylo 20 000 lidí zraněno nebo převezeno do nemocnice, tři muži zemřeli a více než 11 000 jich bylo zatčeno.
Pozitivně laděný román Patříme k sobě sice v sobě ukrývá mnoho bolesti, ústrků i nevraživosti, ale autorka do něj vnesla mile laděný tón, který jako osvícený ukazatel navádí čtenáře k lepším zítřkům i světlé naději. Lehké romantické čtení se bude líbit všem čtenářům, kteří milují dobré konce, osobní přerody i historický podtext v příběhu.
