Bea utíká z domova. V momentě, kdy si připadá na všechno sama, potká automechaničku Lou. Náhodné setkání se ukáže jako osudové, když se obě ženy společně vydávají na cestu plnou dobrodružství, přátelství a možná i kapky magie. Dokážou opět nalézt smysl a překonat bolestivé vzpomínky? Nebo podlehnou zlu, které se skrývá ve stínech...?

Nádherná kresba, dvě osobité hlavní hrdinky, jedna podivná kočka a magický výlet, odhalující bolestivá tajemství z minulosti. Přesně tak bych popsala grafický román Kam jsi zmizela? od americké autorky Tillie Waldenové, za který získala komiksovou Cenu Willa Eisnera.

Za největší plus celé knihy považuju kresbu, která je bez jakýchkoli debat úchvatná a dechberoucí. Sytá a komplexní barevná paleta, skládající se především ze spojení růžové, fialové, žluté a oranžové je jednoduše okouzlující. V příběhu se střídají hrubé a ostré linky s nejasnými, až rozpadajícími se obrysy, které se mění s ohledem na samotný děj. Každý panel je svým způsobem umělecké dílo, které bych si klidně zarámovala a pověsila na zeď.

I přesto, že jsou ilustrace nádherné, dalším důležitým aspektem je samotný příběh, který se pro mě bohužel stal kamenem úrazu. Kniha se zabývá důležitou, bolestivou a často až surovou tematikou, pramenící v temných hlubinách lidského života, která je však dle mého uchopena povrchově. Ústřední zvrat mě zasáhl, ale mé emoce v podstatě k ničemu nevedly. Čekala jsem nějaké povzbudivé nebo nadějné zakončení, ale dostalo se mi otevřeného, nic neříkajícího konce. Těšila jsem se na onen magický realismus, který se okolo knihy vznáší, ale ani ten mou touhu po tom zjistit „víc“ neuspokojil. Všechno bylo až příliš zahaleno tajemstvím a já měla pocit, že kdybych se autorky zeptala „Co znamená tohle?“ „A co znamená tamto?“ odpověděla by mi: „To záleží na čtenáři, co si pod tím představí.“ A tohle já u knih nemusím. Ne všechno musí mít logické vysvětlení. V tomhle případě bych ocenila i nelogické. Kdyby v příběhu alespoň nějaké vysvětlení bylo. Takhle to prostě jen vyšumělo.

Dílo v sobě ukrývá spoustu metafor a symbolismu. Skrze jednotlivé ilustrace dokáže vyprávět i bez použití slov, což je úctyhodná schopnost, za kterou autorce tleskám. Je to atmosférické, svým způsobem zvláštně nostalgické a nenucené. Není to žádná marvelovka plná akce, ale i přesto dílo poukazuje na fakt, jaké příšery se mohou skrývat ve stínech. Ale já od knihy prostě čekala něco víc. Seděla jsem na okraji židle a čekala kdy TO přijde, a ono nic nepřišlo. Nejvíce oceňuju snahu propojit normálnost běžného života s kapkou magie, krásnou originální kresbu a pokus o uchopení témat, o kterých se nám nemluví příliš lehce. Škoda jen, že i děj autorka nedotáhla ke stejné dokonalosti a nedokázala mu vdechnout potřebné poselství či ponaučení. V příběhu je řečeno mnoho a zároveň nic. I přesto jsem se ráda alespoň pokochala kouzelnými ilustracemi, které si v budoucnu opět s chutí prolistuju.