Jsem ráda, že moje matka zemřela
Jennette ve své knize brutálně upřímným způsobem vypráví příběh svého života, který byl naplněn srdcervoucími, ale i veselými okamžiky. Její vzpomínky na dětství, pubertu a poté dospělost s nálepkou dětské herečky popisuje bez příkras a odhaluje strasti ze všech etap svého života - poruchy příjmu potravy (anorexie, bulimie, přejídání), závislosti (alkohol), toxický vztah s panovačnou matkou (psychické, duševní i fyzické týrání) a mnoho dalšího.
Tento nezapomenutelný memoár ukazuje, jaké je to stát se celebritou již v dětském věku, aniž byste o to sami stáli. Jaké je to být loutkou v rukách někoho tak bezohledného a manipulativního. Reflektovat své sny do snů vlastních dětí se děje dnes a denně, ale v tomto případě to mnohonásobně překonalo byť i sebemenší přijatelnou mez. Osvobodit se z okovů a začít svobodně dýchat až když daný člověk onemocní a zemře, je brutální. Ale Jennette to pomohlo. Navíc vytvořila pro čtenáře celého světa inspirativní příběh vyprávěný osvěžujícím způsobem s kapkou černého humoru, bohatý na detailní popisy samotného utrpení páchaného na svojí osobě, ale rovněž i následků s ním spojenými, ale bez zbytečného zahlcování nudnou omáčkou okolo.
Po velkém boji nakonec získala kontrolu nad svým životem - dá se říci, že vůbec úplně první možnost kontrolovat svůj vlastní život, protože do té doby žila život své vlastní matky. A ta byla… No shodit ji do temné hluboké propasti by bylo málo.
Jsem ráda, že moje matka zemřela - příběh o odolnosti a nezávislosti - jsem si užila, pokud se to tak dá nazvat. Ač bylo téma velice emotivní, silné a hluboké, bylo napsáno čtivě a odlehčeně. Třebaže bych to nečekala, autorka dokázala na své vlastní matce najít i něco dobrého. Já měla během čtení pocit, že budu buď zvracet, ječet, nebo vraždit. Chudák holka.
Není to lehké čtení, ale stojí to za to!
