Varhaník z mrtvé vesnice
Vesnička Dvory i její obyvatelé jsou fiktivní. Tvoří barvité kulisy historickým a politickým reáliím. Na osudu varhaníka Teodora Szyndera nechává čtenáře prožít trpký konec jedné vesnice.
Pokud jste propadli románu Šikmý kostel Karin Lednické, mohu Vám knihu doporučit. Ač smyšlený, nabízí román Varhaník z mrtvé vesnice příběh, který mohl být velice dobře skutečný. Nekochá se hrdinstvím a událostmi, které by vstoupily do dějin a zapsaly se do osnov a učebnic základních škol. Stejně jako jiné knihy tohoto žánru přináší osobní hrdinství i tragédie obyčejných lidí. Kdyby byla jejich jména jen o něco slavnější a nebyly kapkou v moři obdobných, jistě by se své slávy a pamětních desek účastníci dožili.
Teodor by možná byl jen obyčejným varhaníkem a bohabojně by prožil svůj vyměřený čas v rodné vesnici. Osud tomu chtěl jinak. Napomohla doba temna, začínající padesátá léta a rozmach komunistické strany. Kola osudu se roztočila a nebylo cesty zpět. Jen vpřed. Teodor se ocitá v odloučení od rodiny ve vězení. Ale ani návrat domů po letech není jednoduchý. Těžba uhlí pokračuje, domy praskají a mnozí budou muset začít znovu jinde a jinak.
Není jednoduché s hlavním hrdnou sympatizovat. Je vinen, i když okolnosti byly jiné, něž jak zazněly u soudu. Jeho svědomí čisté není. I z něj pramení Teodorova neukotvenost a tíha v návratu z vězení. Ve vztahu je mnohaletá mezera, kterou se mu nedaří vyplnit. Syn vyrostl, ale on u toho nebyl. Proto se upíná, stejně jako před tím, k vztahu k jiné ženě.
Autorka se ve fiktivním příběhu prostřednictvím svých postav zamýšlí nad hodnotou pomoci druhému a její cenou.
Vztahy jsou v knize nosným médiem příběhu a barometrem politického nečasu. Kniha je další z mnoha mapujících historii regionu, která se může zdát dnes již neuvěřitelná. Spolu s postupem doby se nám vzdaluje i přes množství žijících pamětníků. Její zásluhu lze spatřovat v pozornosti, kterou přitahuje k tomuto neprávem opomíjenému regionu a k vývoji česko-polských vztahů.
