I když má jen sedmdesát stran, je velmi přehledně rozdělena do pěti částí a obsahuje spoustu doprovodné grafiky, tohle není knížka, kterou si přečtete za večer nebo při cestě tramvají. Já, jinak spíš konzument příběhů a rychlý čtenář, jsem ji četla víc než měsíc a postupně se zamýšlela nad jednotlivými básněmi. To ale nepíšu proto, abych vás odradila, naopak! Kniha Adély Chrástecké je přesně kniha s atmosférou instagramových fotek: taková, se kterou v sobotu večer ležíte na gauči, zabaleni do příjemné huňaté deky, máte zapálenou svíčku, popíjíte nějaký dobrý nápoj a utápíte se v emocích. Vlastních i autorčiných.  

Emoce jsou hlavním motivem svazku Všechno, co jsem zapomněla. Na přebalu této knihy najdete poměrně malou zmínku o tom, že mezi láskou a nenávistí je tenká hranice nebo tom, že vás v knize čekají verše plné zamilovanosti, vzpomínek na radost i bolest a vše, co v životě prožíváme. To ale podle mě vůbec nevystihuje pravý přínos této sbírky. Ten je v tom, že je v ní skvěle popsán emoční vývoj, který buď právě prožíváte, nebo jste v minulosti prožívali, záleží na tom, jak jste staří. Buď se s knihu naprosto ztotožníte, nebo si připomenete pocity spojené s prvními láskami a zradami, a zjistíte, jak to prožívá současná generace.

Na začátku jsou básně plné naivní a banální mladistvé zamilovanosti, u kterých se vám možná bude zdát, že něco podobného jste ve svých „nácti letech“ smolili do deníčku taky a nejde o žádné poetické umění, to se ale postupně změní. Témata zvážní, někdy dokonce až moc, a je naprosto znatelný pokrok autorky jak v rovině emoční, tak i v rovině básnické. Výborným příkladem je báseň Za zrcadlem a co jsem tam nenašla ze závěrečné části knihy, která má hravé zpracování, skeptický nádech, ale myšlenku zásadní pro každou sebevědomou mladou ženu. A představuje skvělý kontrast například k básni Jsem? ze začátku sbírky, která je stejně hravě zpracovaná s totožným skeptickým nádechem, ale ze které je v závěru cítit mladická naivita.   

Adéla Chrástecká psala svoji sbírku v průběhu pěti let. Jejím cílem bylo pomocí poezie zprostředkovat čtenářům zážitky a situace, se kterými se mohou ztotožnit, a o kterých se jim bude lehce přemýšlet, i když jsou popsané v ne příliš lehkém literárním žánru. Píše nespisovně (to mě, musím se přiznat, dost překvapilo), upřímně (experimentování s vlastními city i sexualitou) a její básně ve vás vzbudí emoce a vyvolají spoustu otázek (Byla Srdcová královna zrádná kamarádka, vůdkyně školní skupiny šikanující autorku nebo nevydařený vztah?).

Všechno, co jsem zapomněla Adély Chrástecké zkuste, pokud hledáte moderní tvorbu mladé české autorky.  Bude vás sice stát trochu víc času při zamýšlení se nad obsahem, ale nezklame vás a zvládnete ji, i když nejste expert na výklad klasických Homérových děl.