Co byste dělali, kdyby před brankou vašeho domu či dveřmi bytu zastavil mladý student, na zádech obří krosnu, trochu zaprášený z cest, vzřením spíše takový kavárenský povaleč, a rozhodl se stát a zírat tak dlouho, dokud ho nepozvete ke stolu a loži? A naopak, zvládli byste se sami takto pozvat k cizím lidem? Ladislav Zibura na svých pěších poutích skrz cizí země testuje pohostinnost a dobrotu lidí a pak o tom píše na sociálních sítích, v knihách a pořádá přednášky po celé České republice. A dělá to velmi vtipně. I proto, že se současnou českou zábavnou literaturou se zrovna pytel neroztrhl, vám jeho knihu doporučuji. A nemusíte být milovníky cestopisů.

Ve svých dvaadvaceti letech se Ladislav rozhodl podniknout o prázdninách pěší pouť. Protože už měl za sebou pár zdařilých i nezdařilých pokusů v rámci Evropy, rozhodl se zvolit trasu trochu více exotickou a za cíl cesty si určil Jeruzalém. Bohužel politická a bezpečností situace na Blízkém východě jeho plánům příliš nepřála, a tak musel cestu upravit. Do Jeruzaléma sice pěšky putoval, ale tak, že přešel Turecko a z něj poté přeletěl do Izraele, kde pouť dokončil. Celkem se svým dvanáctikilovým batohem nachodil 1400 kilometrů. Už na přebalu své knihy Ladislav upozorňuje, že je poněkud nešikovný. Pravda. Častokrát se chová hůř než slon v porcelánu a diví se, že se mu dějí zvláštní věci. Kladem určitě je, že Ladislav píše upřímně – prozradí na sebe čtenářům věci, které se obvykle vykládají nanejvýš kamarádům v euforii páteční noci nebo se pokouší o sebereflexi. Já však ani po přečtení jeho knihy nevím, jestli je mi tento mladík sympatický nebo jestli je to floutek, který se předvádí a chová arogantně. Názor si musí čtenář udělat sám. „Tak já už jdu spát,“ řekl jsem mu a vešel dovnitř. „No tak dobře,“ odvětil mi lehce překvapeně. V domě jsme pak zjistil zajímavou věc – že mi není povědomý ŽÁDNÝ člen téhle rodiny. Existovalo jediné vysvětlení – podnapilý hňup Ladislav si to prostě spletl, přišel k úplně cizím lidem a nasáčkoval se jim přímo do obýváku.‘ str. 205 Co se mu však upřít nedá, že velmi dobře pracuje s češtinou. Příkladem může být i slovní hříčka na přebalu knihy – o pouti bez cukrové vaty. Píše stroze, žádnou rozsáhlou lyriku nečekejte. Kniha má formu deníkových zápisků, které jsou tak autentické, že do ní dokonce přenesl chybu ze svého záznamínku: špatně očíslované dny cesty. Ladislav je vtipný glosátor, píše nevážně a svěže. Některé kapitoly jsou doplněny komiksovými vtípky, jiné zase ‚vzdělávacími‘ okénky. Češi v Chorvatsku dočkali se zrady, zdražili paštiku, tři umřeli hlady. str. 82 Ladislav je osobou vskutku inspirativní. Cestuje bez mapy, razí teorii, že svět je plný laskavých a zajímavých lidí. Poznává jejich kulturu, což v Turecku znamená, že vysosá všechen čaj široko daleko a ještě škemrá o večeři a nocleh. Občas tropí hlouposti a chová se iracionálně, sem tam způsobí společenské faux pas. Kniha je velmi zdařilá a rozhodně se jí nebojte nabídnout svým náctliletým dětem, ale i starším čtenářům, kteří se rádi pobaví nápady mladší generace. Pokud však již jsou přiznivci Ladislava Zibury na sociálních sítích, budou hodně příhod znát.