Na konci dubna Vám v nakladatelství YOLI vyšla kniha Koláčky a spiklenci. Jedná se o  pokračování úspěšného románu pro mládež Muffin a čaj. Jak se liší práce na prvotině od práce na pokračování knihy, která byla úspěšná? Byl jste při psaní „dvojky“ nervózní, abyste nezklamal fanoušky a naplnil jejich očkávání?

Obavy z nenaplněných očekávání jsem rozhodně pociťoval. Možná ani ne tolik při samotné práci na knize, jako spíš od chvíle, kdy jsme s redaktorkou rukopis doladili a odevzdali na sazbu a tisk. Jednak mi přestala zaměstnávat myšlenky práce na knize a taky „už se s tím nedalo nic dělat“ – trochu jako když ve škole odevzdáte písemku, mozek se přepne do volnějšího módu a začne vás mučit obavami, jestli jste na všechno odpověděli správně. Věděl jsem, že srovnávání druhého dílu s prvním se čtenáři nevyhnou, takže jsem byl dost napnutý, jak z toho Koláčky vyjdou.

Samotná práce na druhém dílu se ale taky dost lišila, už jen proto, že v době, kdy jsem psal první verzi knihy Muffin a čaj, jsem vlastně o jejím vydání ani moc nepřemýšlel. U pokračování už se mi do úvah chtě nechtě promítaly i připomínky, které čtenáři k Muffinu měli, i když jsem se tím úplně vědomě neplánoval při psaní řídit. Na druhou stranu se mi Koláčky psaly lépe, protože jsem většinu postav už dobře znal, a tak se mi jejich příběh v hlavě odvíjel skoro sám. Třeba když jedna něco řekla nebo udělala, nemusel jsem se zastavit a přemýšlet, jak by asi druhá postava reagovala.

Kde nejčastěji čerpáte inspiraci? Máte nějaké inspirativní místo nebo nějaký zaručený „rituál“, který Vám pomůže, když se dostanete do spisovatelského bloku?

Konkrétní zdroj inspirace nedokážu uvést. Nejspíš je to podvědomá kombinace všeho, s čím přicházím do styku. Podobně jako postavy z mých příběhů nemají předobrazy v konkrétních osobách, ale tvoří je vždy mozaika rysů, vlastností, zvyků a dalších atributů různých skutečných i vymyšlených lidí.

Nejlépe se mi píše mimo domov, ideálně za pěkného počasí venku, ať už je to v parku na lavičce, nebo třeba na zahrádce kavárny. Nejspíš proto, že doma mě často pronásleduje nutkání dělat něco „užitečnějšího“. A když už přece jen nějaký ten spisovatelský blok přijde, často pomůže smazat poslední odstavec nebo dva a začít psát danou scénu znovu. Než se dostanu do místa, kde jsem nevěděl, jak pokračovat, většinou už mě další vývoj napadne sám.

Píšete na přeskáčku a pak příběh skládáte dohromady nebo máte předem připravenou osnovu příběhu a chronologicky ji naplňujete? Používáte nějaké vizuální pomůcky pro tvorbu příběhu (popsaná zeď v ložnici)?

Prakticky vždy píšu chronologicky, ale nemůžu říct, že bych si předem kdovíjak pečlivě připravoval osnovu. Většinou mám představu o začátku, konci a hrubých rysech hlavní zápletky. Zbytek se postupně vyvíjí během psaní, takže si průběžně doplňuji i nástin příběhu a prvotních několik vět se před dopsáním první verze rukopisu rozroste třeba i na několik stránek poznámek. Vizuální pomůcky nepoužívám, nejvíc mi vyhovuje zapisovat si všechno do počítače v čistě slovní formě.

Na fotu Theo Addair

Jak zvládáte skloubit „civilní kariéru“ (práci, která Vás živí) s kariérou spisovatele a osobním životem? Vzhledem k tomu, že na podzim chystáte vydání další knihy to na mne to působí, že máte vlastně dvě plnohodnotná povolání. Není toho někdy moc? Jste notorický plánovač nebo necháváte věci plout a odkládáte?

Někdy to opravdu není snadné, ale psaní považuju za svého koníčka a vážím si chvil, které si na ně najdu. Neberu je jako další povinnost, kterou bych musel splnit.

Co se týče organizace času, v té mám rozhodně značné rezervy. Nestíhám, zapomínám a nechávám věci na poslední chvíli. Snažím se v tomhle ohledu na sobě pracovat, ale jde to pomalu.

Pracujete v advokátní kanceláři, Vašeho hrdinu Daniela do právnické firmy posíláte na nedobrovolnou stáž. Ovlivnila Vaše spisovatelská kariéra nějakým způsobem Vaši pracovní kariéru – např. ve smyslu, že jste se začal více angažovat v případech, které souvisí s diskriminací, registrovaným partnerstvím nebo autorskými právy spisovatelů?

Jediný průsečík je v tom, že mám představu, jak to v branži funguje. Sám se věnuji úplně jiným zákoutím práva a v oblastech, které zmiňujete, nejsem o moc víc zběhlý než laik, který se o tyto otázky zajímá.

Vím, že jste členem podpůrné facebookové skupiny pro začínající spisovatele Odstartujte svoji knihu. Jakou radu nejčastěji svým kolegům dáváte?

Na tuhle otázku se dá jen těžko odpovědět, protože dotazy, které se ve skupině objevují, jsou hotová všehochuť – od ukázek textů ke zhodnocení přes technické dotazy na sazbu a tisk u samonákladů, sdílení zkušeností s nabízením rukopisu nakladateli, nebo třeba i praktické otázky z nejrůznějších oborů, které zrovna někdo potřebuje použít pro děj – například jaká zranění se dají očekávat při pádu ze čtyřmetrové výšky, nebo jestli se dřevěným šípem dá ulovit koza.

Kdyby šlo ale čistě o hypotetickou otázku „jak napsat knihu“, tak podle mě je nejlepší rada prostě hodně psát. Klidně nedokonale, protože jak se říká, první draft se dá upravovat, ale prázdný papír ne. A pak si najít ochotného zkušebního čtenáře, který autorovi nebude mazat med kolem pusy, ale naopak ho upozorní na cokoli, co v textu drhne, na díry v zápletce a vůbec na cokoli, co by šlo vylepšit.

Závěrečná otázka na tělo: umíte psát všemi deseti nebo příběhy „vyťukáváte“?

Píšu naprosto náhodně vypadajícím způsobem, který zahrnuje asi tak od tří do pěti prstů, ale vyhovuje mi. Tempo psaní mě nebrzdí, pořád ještě nepíšu pomaleji, než bych stíhal vymýšlet příběh. Psaní všemi deseti je na můj vkus až příliš organizované.

Děkuji Vám za rozhovor a přeji Vašim románům mnoho nadšených čtenářů.