1. Mašínovi – ve stínu Šibenice: Vladimír Mertlík
    Téma bratří Mašínů stále rozděluje společnost. Lépe pochopit tehdejší situaci čtenářům pomohou intimní rozhovory spisovatele Vladimíra Mertlíka s Josefem Mašínem, Zdenou Mašínovou a dalšími žijícími pamětníky, které zasáhl teror komunismu po odchodu skupiny bratří Mašínů do Berlína. Kniha obsahuje desítky dosud nezveřejněných fotografií z rodinných alb.

  2. Rabínův kocour: Joann Sfar
    Rabínův kocour je velmi svérázný tvor. Je členem rodiny alžírského rabína Sfara, dávného autorova předka, získal dar řeči, když sežral mluvícího papouška, a od té doby je pěkně prostořeký, břitce glosuje dění kolem sebe a drze polemizuje na nejrůznější témata – je to přeci židovský kocour. Sledujeme ho na jeho dobrodružných výpravách nejenom po střechách Alžíru 20. let minulého století, ale i do moderní kosmopolitní Paříže, s rabínovým bratrancem Malkou, mezi pouštní národy anebo do nitra Afriky s aškenázským ruským židem hledajícím africký Jeruzalém.
    Autor skvěle zachycuje atmosféru doby, soužití židů, Arabů a francouzských katolíků, občas až překvapivě tolerantní, jindy o sebe křesající. Komiksy Joanna Sfara potěší nejen milovníky koček a židovského myšlení. Jsou plné slunce, barev, lehkosti a humoru – a také překvapivě hlubokých filosofických, etických i náboženských otázek.

  3. Dveře do zahrady: Lydie Romanská
    Příroda je velkou galerií malých příběhů. Jde jen o to je objevit. Jsou lidé, kteří za náměty svého psaní o přírodě putují do dalekých zemí, překonávají pouště a pralesy, utkávají se s šelmami, čelí nepřízni počasí a podnebí. Básnířka a spisovatelka Lydie Romanská na to šla jinak. Náměty pro své krátké povídky a fejetony nalezla rovnou za humny – respektive za skleněnými dveřmi svého bytu, vedoucími do malé zahrádky. Až je budete číst, zjistíte, že ten, kdo se umí na přírodu dívat jako tato autorka (a nejen dívat, předkládá je čtenáři vytříbeným jazykem), je ve výhodě: I v tom nejvšednějším prostředí nalézá nové a nové fazety daru, který máme k dispozici – života. Nezadají si se zápletkami příběhů od slavných dramatiků, byť je třeba prožívají „jen“ kosi, zahradní stromy, domácí mazlíčci či mouchy.
  4. Stromy znamenají svět: Richard Powers
    Známe ještě osobní nasazení? Umíme riskovat ve prospěch odvážně chápané společné věci? Ve prospěch budoucnosti, pro generace, jež doufejme budou následovat?
    Richard Powers v tomto strhujícím chorálu velebícím kořeny života přivádí na světlo vášnivé zaujetí proti světu plnému obav, chladu, lhostejnosti, netečnosti, nenávisti a sobectví. Líčí riziko, jež vyplývá z dobromyslně zápecnického i z krvavě kořistnického života, i to, jež může způsobit odpor proti nim. Dokazuje, že spokojené konvenční žití musí být vyváženo vzpurnou obětí druhých. Oba postoje jsme zdědili po našich předcích a obě protichůdné skupiny jsou pro přežití nepostradatelné. Obě taky za svoje přesvědčení platí – která z nich víc? Jsou živé příklady v našem okolí? Co když jsme všechna zaujatá slova poslali do vyhnanství, takže se stala cizí, neznámá a nesrozumitelná?
    Román přináší hned několik úchvatných, jedinečných milostných příběhů s tématy nevysvětlitelných jisker lásky a síly citu, jenž převrátí naruby svět. Dostane se nám dobrodružného thrilleru i románu – tragédie o vině a trestu. Také úchvatného profesního románu, jemuž stačí několik vět, aby přesně vylíčil sezení v ordinaci klinického psychologa nebo povahu příslušníků policie. Přijmeme dědictví Dostojevského, Thoreaua i Camuse, Anny Kareninové i Dona Quijota. Nejde však o literární herbář, ale o živé, krvácející kusy tkáně obětované z těl našich předků.
    Kniha se netváří, že musí mít ve všem pravdu, ale nabízí souznění, citové zaujetí – chvílemi třeba pomýlené – a problematickou cestu za dobrem, zákonitým vyústěním osudu lidského jedince i posloupnosti celých generací. Ten příběh se nám dostane pod kůži, možná až hluboko do srdce.
    Vůbec nejpodivnější je, že kniha, vyznávající svobodu jednání a představující nezávislý pohled na svět, nepodlézavá a bez vnucené falše, byla čerstvě odměněna americkou Pulitzerovou cenou.
  5. Loutkové divadlo strýčka Otta: Brigit Graumanová
    „Být Židem nebylo nikdy lehké, nejen kvůli předsudkům ostatních lidí, ale i Židů samotných,“ píše Brigid Graumanová a předkládá příběh vlastní rodiny v průběhu dvou století. Rodinnou historii mapuje prostřednictvím sedmi předků, ztělesňujících rozličné formy židovství, kteří po sobě zanechali memoáry. Přestože každý z těchto memoárů je jiný svým charakterem a zaměřením, autory kromě krve spojuje ještě jedno – všichni byli běženci, cizinci v zemích, kde se nikdy necítili doma.
    Rozsáhlá sága začíná v polovině 19. století na moravském venkově a pokračuje ve Vídni přes bezhlavý útěk před nacisty až po těžce vydobytou novou existenci v Americe. Výraznou roli přisoudila autorka prastrýci Ottovi Flatterovi, malíři, který v roce 1932 vyřezal a omaloval lepenkové figurky znázorňující některé členy rodiny. Jeho loutkové divadlo přečkalo dramata exilu a zachovalo se dodnes. Paměti předků Brigid Graumanové představují pozoruhodný dar z minulosti, zároveň neodolatelnou pozvánku k objevování světa, do něhož rodina patřila.

  6. Zeď mezi námi: Veronika Jonášová a kol.
    Česko-německé vztahy se vyvíjely více než tisíc let, než byly násilně přetrhány tragickými událostmi moderní epochy – vyústily v dlouhodobou nevraživost, konflikt, odcizení, zapomenutí a neochotu diskutovat. Vyrostla mezi námi myšlenková, názorová, komunikační a po nějaký čas i skutečná zeď. Od té doby se snažíme najít novou společnou řeč a zahojit naše staré rány. Jsme schopni znovu nalézt cestu k vzájemnému porozumění? Jakým způsobem ji hledáme? A jsme vůbec ochotni po ní kráčet?
  7. Hlavně o mamince: Arnošt Goldflam
    Když jsem se rozhodoval, čím budu, měl jsem o své budoucnosti často spory s mým tatou, nebo, jak bychom byli bývali tehdy v Brně řekli, s mým tatem. Ale pak jsem se mu v duchu omluvil, poněvadž jsem pochopil, že to se mnou myslel jen dobře. A pak jsem napsal povídky Tata a jeho syn. S maminkou jsem se nikdy nepřel, ta stála za mnou. Moje žena Petra mi vždycky říkala, proč taky nenapíšu něco o mamince. Jenže já jsem si myslel, že nemám, o čem bych psal, poněvadž zemřela brzo, ještě jsem ani neměl po maturitě. Ale jak šel čas, chyběla mi maminka pořád stejně a pořád se mi vynořovaly nějaké vzpomínky a nedaly se zaplašit. Tak jsem se nakonec rozhodl, že o ní taky musím napsat a při tom psaní jsem zjistil, že je toho víc, než jsem myslel, i když jsem si přitom hodně vymýšlel. A tak je tedy knížka na světe a moje milovaná maminka v ní ožívá, žije. A já na ni nikdy nezapomenu! Arnošt Goldflam, 2020
  8. Bezdětná: Monika Baudyšová
    Ilustrovaný příběh o neplodnosti a všem, co s sebou přináší – smutek, naději, bezmoc, vztek, černý humor, izolaci, předsudky i sblížení. O tom, jak se z nenormálního stává normální. Pro neplodné, aby se necítili sami. A pro plodné, aby si to dokázali alespoň trochu představit.
  9. Kniha na výlety (Raketa): Filip Raif a kol.
    Ilustrované reportáže z cest po městech celé Evropy, tak jak je zaznamenali během více než pěti let táta s malou dcerou. Interaktivní kreslené stránky se zábavnými úkoly, praktické rady a tipy, které jinde nenajdete. 22 originálních výletů obsahuje trochu zeměpisu, dějepisu, přírodopisu, ale i architektury, výtvarného umění a gastronomie. Kniha, s níž se i z domova podíváte do světa. Obsah: Benátky, Berlín, Barcelona, Kodaň, Vídeň, Bratislava, Brusel, Paříž, Londýn, Split, Budapešť, Lisabon, Amsterdam, Oslo, Drážďany, Mnichov, Athény, Salcburk, Helsinky, Řím, Ženeva a jako bonus New York.
  10. Visa transit: Nicolas de Crécy
    Ve svém nejnovějším komiksu Visa transit 1 de Crécy po mnoha letech se svým typickým výtvarným viděním znovustvořil dávnou cestu, na kterou se vydal v létě 1986, pár měsíců po Černobylu, se svým bratrancem. Opravili si vrak Citröenu Visa a naházeli do něj knihy, které pak nečetli, spacáky, cigarety… a vyrazili na cestu bez jasného cíle, hlavně aby je zavedla co nejdál. Projeli severem Itálie, Jugoslávií, Bulharskem a hnali se dál, do Turecka.