I když čtení vám nějaký čas zabere. To zase jo. Kniha má přes čtyřista stran, které se někdy pod vaší rukou dávají na zběsilý úprk, ale jindy tam uvíznou na nekonečnou dobu. Ne proto, že by byly kapitoly, do kterých je příběh členěn, extra dlouhé, anebo že jste se zakoukali do grafických motivů, které jsou používány k jejich dělení místo klasických číslovek. Ani to není tím, že byste se hluboce zamysleli nad nějakým životním moudrem. Spíš proto, že někdy trochu nechápete. Jakože fakt, Eliško?! A tohle je vtip, fantazie nebo se to někde hodně daleko od centra všech hipsterů a influencerů fakt děje, Radko?

Jméno Eliška v předchozím odstavci není žádná automatická oprava textového editoru, ale hlavní jméno hrdinky románu Veselí. A ta by teda rozhodně mojí nejlepší fiktivní kamarádkou být nemohla. Je jí třiatřicet a právě se nachází na životním rozcestí. A stejně jako každý savec člověka nevyjímaje ví, že rány se nejlíp lížou v noře, ve které je teplo a bezpečí. Tedy v dětském pokojíčku, ze kterého už se za ta léta v mnoha případech stala pracovna, šatna, fitnes, dílna nebo sklad. Ten je ale v případě Elišky – ve Veselí na Jižní Moravě – rychle připraven. A já se trochu divím, že v něm neskončila už dřív. Eliška totiž zatím nedospěla. Je nerozhodná. I ve vztazích. Takže nakonec vypadá velmi promiskuitně, protože i malé město nabízí víc než jednu možnost ve výběru partnera. Pokud vám tedy nevadí vstupovat dvakrát do stejné řeky. S čímž Eliška nemá problém, vždyť ve Veselí si založí obchod s rybářskými potřebami.

„Říká se, že když budete v životě dělat jen to, co už děláte, budete mít vždycky jen to, co už máte.“ str.45

Tahle kniha je o návratu. Do dětství, do rodného města. Do „největší díry na světě“, když vás ten velký svět, po kterém jste celou střední školu tak zoufale toužili, popálil, zničil a odkopl. A vy nevíte, co dál. A nejlépe se jeví začít něco úplně jiného, ale s jistotami za zády. Jenže ne všechny jistoty jsou jisté. A i návrat ke kořenům si můžete pěkně zkomplikovat.

Pokud jste ve Veselí na Moravě stejně jako já nikdy nebyli, tak vězte, že se tam mluví tou exotickou češtinou, kterou jste se jakožto nářečím nepoznamenaný jedinec snažili celou vejšku (pardon, pardon výšku), kdy jste se s ní poprvé setkali, rozklíčovat a po pár nápojích pro čerstvě dospělé i trapně a neúspěšně napodobit. Eliška tak mluví, Radka Třeštíková tak píše. A já nedokážu ani posoudit, jestli je to nářečí správně nebo špatně.

Veselí je částečně autobiografický příběh. V závažných tématech jako je smrt v rodině nebo odloučení od matky (ach ty sociální sítě) a možná i v mnoha dalších. A mohl by to být úplně skvělý román. Protože Radka Třeštíková píše dobře, čtivě, umí vymyslet výborné zápletky příběhů i zajímavé prostředí, ve kterém se odehrávají. Bohužel ale loví ryby na mělčině (jak by asi řekla Eliška). Klouže po povrchu. Proto zůstává u skvělé „plážovky“, kterou přečtete, ale za rok už nebudete vědět, o čem byla. A přesně tohle se mi stalo i u Bábovek. Zažijete s ní krásný čas, budete hltat každé slovo, ale nějaké hlubší zamyšlení nebo niternější emoce očekávat nemůžete. Ty jsou naznačeny a rychle uklizeny někam, kde na ně sociální sítě nevidí. A přesně to odlišuje fiktivní a reálné nejlepší kamarádky.