Kniha Deník fejsbukové matky přitáhla mou pozornost tím, že jsem na ni slyšela velmi rozdílné reakce – „totální propadák/ vždyť to ani není kniha/ jak tohle mohl někdo vydat/ jak za tohle může někdo zaplatit?“ a „ naprosto super/ nejlepší oddechovka, co jsem poslední dobou četla/ smála jsem se na celou tramvaj“. Ze zkušenosti vím, že pozitivní a negativní recenze nezávisí pouze na kvalitě psaného textu, ale na tom, zda se kniha dostala ke své cílové skupině. Sto lidí, sto chutí. A i když cílovou skupinou pro tuto knihu měly být zřejmě zasloužilé matky, které se jednak vcítí do autorčiny situace a jednak nemají čas na čtení složité literatury o problémech štěpení jádra, pustila jsem se do čtení. A skvěle jsem se pobavila.

Lucie Nachtigallová napsala knihu, která nemá začátek ani konec. Je totiž celá složena ze statusů na sociální síti Facebook, které na své úspěšné stránce Deník fejsbukové matky publikovala v průběhu tří let. Lucie, matka tří dětí a majitelka menšího zvěřince začala psát během rodičovské dovolené. Knížka je záznam jejího života a názorů. Neočekávejte tedy žádný děj.

Vyzvedávám děti ze sportovního kroužku. Dvojčata mají novou paní učitelku, jmenuje se Tereza. Řekla dětem, ať ji oslovují Terko. Asi jí špatně rozuměly. Když jsem dorazila, Fanda mi ji přivedl a řekl: „Mami, to je Herka!“. (str. 112)

Minipříběhy z běžného života české rodiny a denní postřehy na sebe nikterak nenavazují, takže se dají číst všude tam, kde se člověk nemůže na čtení 100% soustředit. Třeba v tramvaji nebo čekárně u doktora. Tajně pod stolem v práci bych vám to neradila. Pokud by vám totiž příhody přišly vtipné, mohli byste se nahlas smát a prozradit se.

V mateřské školce si o mě musí myslet, že jsem komunistická blbka. Dvojčata ráda poslouchají Macha a Šebestovou na CD a pochytila kde co... Například učitelky ve školce oslovují „Soudružko učitelko“. Str. 122

Dílo Lucie Nachtigallové není žádnou hodnotnou literaturou. K blízkosti Nobelovy ceny za literaturu by se kniha mohla dostat jedině tak, že by s ní podložili nohu stolu, na kterém Nobelova cena stojí. Ale je mimořádně čtivá. A podle mého názoru vtipná. Tedy příhody s dětmi. Komentáře autorky ke světovému dění podle mne do konceptu nezapadají. Chápu, že kniha měla mapovat určitě období v životě, k čemuž patří i geopolitické problémy, ale v rámci délky statusů nemohla autorka vytvořit nic příliš sofistikovaného a do humorného konceptu poznámky příliš nezapadaly. Překvapilo mne také, že autorka odtajňuje mnoho ze svého soukromí a soukromí jejích dětí. Jak se ony k tomu budou stavět v budoucnu?

Je to tak – máme v rodině génia! Nejmenovaný člen vyfasoval seznam na nákup. Měl koupit uzené a jogurty. Mezi oběma položkami chyběla na ručně psaném papírku čárka. Následoval telefonát z obchodu, co sit o vmýšlím, že uzené jogurty nikde nemají. Str. 43-44

Na Deník fejsbukové matky můžeme nahlížet jako na dílo, které nám ukazuje, jak se česká literatura vyvíjí. Otázkou k posouzení jednotlivým čtenářům zůstává, jestli tento vývoj hodnotit kladně, protože se přizpůsobuje novým trendům a reaguje na nové technologie, či negativně. Přeci jenom je kniha poměrně jednoduše napsaná, zajímavé filosofické úvahy v ní nenajdeme a přínosnost světu pravda velká není. Ale! Kniha vás pobaví, odpočinete si a poznáte pozitivní náhled na svět jedné české matky. O velkém úspěchu mezi čtenáři svědčí i to, že knize za týden vychází druhý díl, zatímco ten první se blíží vyprodání.

A já si druhý díl ráda koupím. Do vany!