Pro Emmu to není jen konec táborových her, ale také trauma, které si s sebou nese do života. V dospělosti je z ní úspěšná malířka, která ovšem do svých obrazů komponuje své tři zmizelé přítelkyně. Nedokáže je přestat malovat, i když o nich ví jen ona, před světem jsou na obrazech neviditelné. Když se setká s majitelkou letního kempu, která jí nabízí, aby se po dvaceti letech vrátila a vedla malířský kroužek, zprvu je proti. Na naléhání svého přítele pozvání nakonec přijímá, neboť chce zjistit, co se onoho léta stalo.
Riley Sager nám letos představuje svou druhou knihu Poslední lež, která u čtenářů sklízí pozitivní ohlasy. Již ve své první knize ukázala Poslední dívka předvedla, že psaní má v krvi a nezařadila se jen do fronty autorů, kteří by psali stále to samé, na stejné, či podobné téma. Její knihy mají obě trochu pomalý rozjezd, který možná trochu odrazuje, ale doporučuji vydržet, neboť se nám poté dostane čtivého příběhu s vysokou dávkou napětí.

Stejně jako v předchozí knize se vracíme do minulosti hlavního aktéra, zde jím je mladá žena Emma, která ani po dvaceti letech nedokáže zapomenout na své kamarádky, které jednoho letního rána vyšly z táborové chatky a nikdy je již nikdo nespatřil. Za mě mohu říct, že mi hlavní hrdinka k srdci nijak zvlášť nepřirostla. Pozorný čtenář si brzy všimne, že už jako dítě byla Emma trochu podivín, a proto jí moc nevěřím, že by ji zmizení tří děvčat, která sotva znala, tak poznamenalo. Její touha vypátrat, co se tehdy stalo, je sice pochopitelná, ale naivní, a docela brzy se kolem ní začnou dít podivné věci. Odhalení celého příběhu je překvapivé a rozhodně nečekané, i když trochu přitažené za vlasy. Ale to už patří k autorčině stylu.
Poslední lež nijak nenavazuje na předchozí autorčinu knihu, proto ji můžeme bez obav číst jako první. Autorčin styl nejspíš není pro každého, chvílemi to vypadá, že se jen snaží zaplnit stránky myšlenkami a zbytečnými dialogy, ale vše má svůj význam. Pokud rádi u knihy trochu přemýšlíte, pak je pro vás tato kniha rozhodně tím pravým čtením.