Život se s tímto mužem opravdu příliš nepáral. Ačkoliv se vám může zdát, že název není pro tuto knihu zrovna vhodný, autor vás později přesvědčí o opaku. Ale to trochu předbíhám. Eddie se narodil v roce 1920 jako německý Žid. Na svou zemi byl hrdý a v první řadě se cítil jako Němec. V roce 1938 z něj ovšem nacisti tuto hrdost odstranili. Skončil v koncentračním táboře Buchenwald, který byl první zastávkou na jeho cestě plné bolesti.

Ve své knize popisuje zážitky z tohoto německého koncentračního tábora, který vznikl již před druhou světovou válkou. Později se ovšem dostal i do zřejmě nejkrutějšího, a především nejvíce nechvalně proslulého vyhlazovacího tábora Osvětim.

O své vzpomínky se rozhodl v pozdějším věku podělit i se čtenáři. Přesvědčivým způsobem popisuje hrůzy, které se na těchto strašných místech odehrávaly. Ať už to bylo bití, nedostatek jídla nebo zabíjení. Vyprávění přitom ovšem nepůsobí natolik drasticky jako některé jiné tituly s touto tématikou. Možná za to může i způsob vyprávění.

Eddie Jaku se totiž rozhodl sepsat své paměti v ich formě a navíc přistupovat k těm, kteří je čtou, jako ke svým přátelům. Ostatně toto slovo hned několikrát použije. Ačkoliv se může zdát, že to bude působit trochu pateticky, světe div se – funguje to. Velice brzy se do knihy začtete a čím dál více vám bude připadat, že autora vlastně znáte.

Ale vraťme se k tématu holocaustu. Vedle hrůz popisuje i mnohé věci, které mu při přežívání v táborech pomohly. Ať už to bylo přátelství s jeho přítelem Kurtem nebo snaha zůstat dobrým člověk. Mnohokrát měl štěstí a byl už kousek od plynové komory. Ale díky své pracovitosti se dokázal stát pro nacisty „nepostradatelným“ Židem.

Samozřejmě je z vyprávění cítit řada emocí, hodně bolesti. Díky nacistům přišel o velkou část rodinu, což se mu ani po osvobození nemohlo vrátit. Ostatně následky věznění si s sebou nesl ještě řadu let po konci války.

Hojně se věnuje právě i poválečnému období, které nezačínalo příliš šťastně. Až mnohem později ho zachránil ten nejhezčí pocit – láska k vlastnímu potomkovi. Právě vlastní děti mu pomohly se vrátit do života. I v tomto úseku se ovšem hodně věnuje následkům své minulosti. Nakonec i vysvětluje, proč se rozhodl o své vzpomínky podělit s lidmi.

Celý životopis působí především hodně lidsky. Z jeho řádků jste si jistí, že Eddie Jaku byl úžasný člověk, kterého nezlomilo ani největší zlo 20. století. Čte se to krásně, i když se jedná o velmi smutný příběh. Nadále je ovšem potřeba si tyto události připomínat.

Eddie Jaku zemřel před několika dny, 11. října 2021, ve svých 101 letech. Čest jeho památce.