Návrat do Valbone Josefa Habase Urbana oživuje příběh tří studentů, kteří beze stopy zmizeli, když se místo do Rumunska (jak řekli rodičům) vydali do albánských hor. Jejich poslední stopy pochází z roku 2001 z okolí albánské horské vesnice. Od té doby jejich blízcí podnikli mnoho akcí, jež měly za úkol zjistit, co se s jejich potomky vlastně stalo. V příběhu oživuje pátrání sestra jedné z obětí Jana, které po letech poštou přijde z Londýna sestřin pas. Protože nejasný osud její sestry Lenky výrazně poznamenal její vlastní život a naprosto zničil celou rodinu, neváhá Jana ani minutu a vydává se po stopách záhadného razítka z pasu přímo do Albánie. K nebezpečné cestě přemluví i svého přítele Josefa. V horách se jedné dramatické noci potkávají se srbským inženýrem, který hledá svého syna.

Kdo je vlastně hlavní postavou této knihy? Záleží jak ji budete číst. Buď jako příběh Zorana Vojiče, srbského inženýra, který přišel o milovanou ženu i syna, a věrný balkánským tradicím i vlastní touze po mstě se rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou. Nebo jako příběh Jany. Dívky, která pyká za chyby své sestry. Na výběr máte i Josefa, který je do příběhu zapleten víc, než sám tuší. A samozřejmě, za hlavní postavy můžete považovat i aktéry primární tragédie – Lenku, Michala a Honzu. To, jak se jednotlivé pohledy a vyprávění v knize střídají, umocňuje napětí.

Mám-li být k autorovi v něčem kritická, pak jsou to použité jazykové prostředky. A literární styl vůbec. Sice naprosto chápu, že jeho strohé vyjadřování a používání jednoduchých vět má za cíl pouze jediné – vystupňovat čtenářovo napětí až do infarktových stavů – jenže občas bylo během čtení opravdu těžké některé informace pořádně pochopit. Nebudu popírat, že leccos jsem si musela přečíst dvakrát. Vědoma si vlastní omylnosti, pravopisné chyby většinou nekomentuji, i když je v knize najdu. Výjimku nebudu dělat ani u knihy Josefa Habese Urbana. Co mě ale při čtení z jazykového hlediska velmi rušilo, je používání slova rožnout namísto rozsvítit. Opravdu zahraniční gauneři hovoří moravským nářečím?

Josef Habas Urban je autorem Habermannova mlýna, knihy, podle které byl natočen stejnojmenný (a úspěšný) film. A stejný osud podle mého přesvědčení čeká i Návrat do Valbone. Tahle kniha je pro filmová plátna předurčená – tragický příběh, zajímavé kulisy, spousta akce. Autor se do albánských hor po stopách zmizelých studentů dokonce sám vydal.

Právě ona autorova cesta a proklamované rozuzlení skutečného příběhu je to, co knize dodává „náboj“. Během celého čtení vás totiž nepřestává mrazit a sžírají vás pocity „tohle všechno je pravda?“, „tohle se stalo nějakým Čechům?“, „proč, jak?“. Při zemi vás naopak drží prohlášení v knize, že je příběh sice postaven na reálných základech, ale využita byla i autorova fikce. Je to román. Jenže kde je ta hranice?

Stačí skvělé téma a čtenářova nejistota ohledně toho, co je skutečnost a co si autor vyfabuloval k napsání úspěšného románu? Netroufnu si odhadnout. Já osobně, ač (nebo možná právě proto) literární nadšenec, bych tomuto příběhu dala přednost na filmovém plátně. Knižní thrillery mám raději literárně propracovanější. Pokud naopak na vzletných formulacích netrváte a dáváte přednost příběhu s řádným spádem, neváhejte. Budete nadšeni.