Kniha je sbírkou jednotlivých deníkových záznamů. Měsíce jsou od sebe výrazně odděleny, začíná se zářím a skončí srpnem, takže se s mámou alkoholičkou úspěšně propijete jedním rokem.

Máma je především vystresovaná. Je jí třicet devět a její rodina je totální chaos. Máma se ale snaží předstírat, že je nad věcí. Totálně povznesená nad dokonalými matkami, které se snaží navzájem trumfnout v mimoškolních aktivitách svých dětí, přípravě zdravých svačinek a na kurzech jógy a pilates. Má nejlepší kamarádku, přátelí se s aktraktivním gayem. Nadává a je sprostá. I na rodinného psa. Nebo svého manžela Simona, kterého si nenašla po vysoké, kdy se správně mají hledat dobré partie, ale zamilovala se do něj už jako studentka. Což prý vysvětluje, proč má máma i její rodina poněkud hlouběji do kapsy. Ale máma není zlatokopka. Alespoň to o sobě zuřivě tvrdí.

Máma Ellen pracuje na poloviční úvazek a na plný úvazek se stará o děti. Její manžel jí totiž zrovna dvakrát nepomáhá. A tak má tato kniha podtitul Deník vyčerpané matky. A mně se zdá, že o tom vlastně celá tahle kniha je. O vyčerpané, sebelítostivé matce, která zrovna nevyniká v time-managementu. A příliš se kamarádí s alkoholickými nápoji, jedno jakého druhu. Protože podle její filosofie je svět skrze sklenici růžového vína skutečně o něco růžovější.

Celá kniha se skládá z deníkových zápisků, je psaná v ich-formě. Hovorovou formou, žádný složitý květnatý jazyk rozhodně nečekejte. Přesto je kniha je v anglicky mluvících zemích bestsellerem. Facebooková stránka Gill Sims Peter and Jane má skoro čtyři sta tisíc sledovatelů. To je nepochybně úspěch. Přesto se i angličtí recenzenti dělí na dva tábory. Jedni vynášejí knihu do nebes a přirovnávají ji ke kultovnímu Deníku Bridget Jonesové, druzí ji považují za brak nebo dokonce návod k alkoholismu pro doma zůstávající matky.

Před přečtením této knihy vás musím varovat. Je velmi britská. Stejně jako její autorka. Všechny dobré i špatné zvyky anglické střední třídy, o kterých jste kdy slyšeli nebo je viděli v televizi, jsou v téhle knize. Zálibou v pochybném vetešnickém vybavování stísněné domácnosti počínaje, pátečními „akcemi“, při kterých se všechny věkové kategorie žen zpijí do němoty, konče. Já jsem na tuto skutečnost zřejmě nebyla dostatečně připravená předem. A kniha mi proto vůbec nepřišla vtipná, co víc, dělalo mi potíže se jí prokousat. S mámou jsem se totiž vůbec nesžila. Připadala mi neschopná a závistivá. Možná by byla bývala mohla dosáhnout lepšího sociálního postavení, na které si pořád stěžuje, kdyby nakupovala méně alkoholu. A také se méně starala o to, co dělají ostatní a více o sebe a svou rodinu. Ale z postele se to soudí, že?

Od knihy jsem nečekala nic světoborného. Letní oddychovku. Něco pro zasmání. A byla jsem zklamaná. Čtení téhle knihy pro mně příjemné nebylo, šlo mi opravdu těžce. A lehce se mi nepíše ani tahle recenze, protože věřím, že jiného čtenáře by mohla naopak totálně nadchnout. Já si ale mnohem raději přečtu ze stejného žánru český Deník fejsbukové matky Lucie Nachtigallové. Ne, to není reklama, to je pouze věc vkusu a humoru. A ten máme každý jiný. Já a Gill Sims určitě.