Poslední potomek šlechtického rodu Emilia de la Martinières zdědí majestátní zámek v Provence a k tomu rozsáhlé vinice. Ovšem zámek je na spadnutí, navíc zatížen velkými dluhy, a vinice také příliš nevynáší. Její matka, se kterou neměla za jejího života nijak vřelý vztah, peníze zděděné po svém manželovi marnotratně utrácela a pro svou dceru nezanechala skoro nic. Jako dar z nebes potkává okouzlujícího Sebastiana a neváhá příliš dlouho, když ji požádá o ruku. Odjíždí s ním do jeho rodné Británie, ovšem minulost jejích předků stojí na prahu jejího vědomí a starý příběh, opředený tajemstvím, začíná právě tam. Kdo byla tajemná žena, přicházející v období druhé světové války do jejího rodiště? A co s ní měl společného její zemřelý otec? Spousta otázek, ale odpovědi se musí snažit vypátrat sama. A budou víc než překvapivé.

Lucinda Riley je autorkou spousty knih, u kterých by se mohlo, soudě podle obálek, zdát, že to budou plytké romány plné vášně, oddané lásky a nehynoucího štěstí. Opak je pravdou. Ve svých knihách velmi umně proplétá dvě časové roviny, a v té z minulosti se vždy ukrývá tajemství, které plně zasahuje do života dnešního. Spisovatelka čerpá ze své vášně pro historii a určitě tomu napomáhá, že střídavě bydlí v Norfolku a ve Francii.

Nejinak je tomu i u Levandulové zahrady. Zde je navíc příběh okořeněn druhou světovou válkou, bojem s lidmi, kteří se neštítili ničeho, a odvahou se jim postavit. Ano, je zde špetka romantického okouzlení, ale jen okrajově, kniha se zabývá vážným tématem a já jsem opravdu dostala to, co jsem od ní očekávala.

Lucinda Riley má na svém kontě sedm knih, které vyšly v českém překladu, a kromě této a Tajemství černé orchideje jsem neměla tu čest číst další. Ale velmi ráda to napravím a ponořím se do dalšího z příběhů o tajemství, které překonává i čas.