Knižní recenze

Lepší než hodina dějepisu

Lepší než hodina dějepisu
Nic proti starověku nebo středověku, ale mne vždycky nejvíc bavily moderní dějiny. Ke kterým ale, bohužel, než se došlo, přes všechny ty Řeky, Římany a chrabré vojevůdce, byl konec školního roku. Kdybych tehdy měla k dispozici knihu Nezapomeňme: Příběh paměti národa, asi by mne to zas tak nemrzelo. Měla bych totiž zábavnou hodinu dějepisu i o prázdninách.  
Tahle kniha vás na necelých tři sta stranách provede českými moderními dějinami. V kostce a přitom zábavně. Sleduje životní příběhy deseti lidí na pozadí historických událostí. Jejím mottem je, že z dějin by se neměl vytrácet kontext a lidské příběhy. A to nejen proto, že mnohdy jsou zajímavější a napínavější než smyšlený thriller. Hlavní hrdiny příběhů spojují nejen extrémní životní situace, ale hlavně odvaha, silná osobnost, vůle žít a chuť pomáhat druhým. V knize se seznámíme s ženou, která pomáhala Židům přímo v domě říšského protektora Heydricha, mužem, který přežil koncentrační tábor, dívkou, která se ve čtrnácti letech vydala na ruskou frontu, nebo evangelickým farářem.

Příběhy jednotlivých osob jsou v průběhu popisu průběžně doplňovány relevantními historickými fakty, takže nemusíte mít obavy, že se vám nepodaří zorientovat a pochopit smysl sdělení příběhu. I díky tomuto zvolenému formátu lze knihu bez obav předložit ke čtení vašim středoškolákům zápasícím s distanční výukou. Kniha je ale určena široké veřejnosti. Patří přeci k základnímu vzdělání naše dějiny znát a jejich odkaz předávat dalším generacím. I když je to někdy těžké. I já jsem z některých pasáží knihy byla poněkud v rozpacích. Beze studu se přiznám, že příběh paní Heleny Vovsové, která pomáhala obstarávat jídlo židovským pracovníkům v Heydrichově sídle, mi oproti ostatním přišel po prvním přečtení málo drastický, málo akční a poněkud banální. K ocenění odvahy této paní je potřeba umět si představit dobu, krutost, udávání, podezřívání a další okolnosti doby, ve které i za podání jídla nepříteli hrozila smrt. To se mi po prvním přečtení hned nepodařilo. Na rozdíl od příběhu pana Oldřicha Stránského přeživšího holokaust, jehož utrpení i štěstí si člověk dokáže lehce představit, aniž by musel dočítat jednotlivé řádky do konce. Nechat čtenáře posuzovat hrdinskost aktérů jednotlivých příběhů ale není účelem této knihy. I když k tomu její „vyprávěcí, příběhová“ forma nevědomky láká. Cílem je poskytnout průřez dějinami. Ukázat, že miliony malých a někdy banálních příběhů tvoří tragédii (nebo štěstí) celého národa. Ač se mi kniha líbila svým zpracováním i myšlenkou, není to svazek, o kterém bych měla napsat: líbil/nelíbil a přiřadit mu příslušný počet hvězdiček, jak někdy bývá zvykem u knižních recenzí. Takhle kniha není vhodná k recenzování. I když právě recenze je nejlepší možný způsob jak ji představit širšímu čtenářstvu. Já sama bych ji doporučila přečíst každému českému občanovi. Aby získal přehled a možná i trochu nadhledu. Zvlášť v nelehké době pandemie. Kniha Nezapomeňme vyšla ve spolupráci s obecně prospěšnou společností Post Bellum. Ta se věnuje zaznamenávání vzpomínek lidí, do jejichž životů zasáhly totalitní režimy.
Autor Tereza Mec
Image
Někdo v knihách hledá možnosti, které sám nikdy neuskuteční. Někdo v nich hledá moudrost předchozích generací nebo návod pro všední den. Pro někoho jsou nejlepším mrháním času. Já v nich hledám inspiraci. Jak se neztratit na cestách, co dobrého uvařit, jak se vyšplhat na horský vrchol nebo co nového bych se ještě mohla naučit. Výjimku tvoří mé oblíbené detektivky a zamilované romány. V moderních detektivkách totiž přestává být zcela bezpečná i inspirace hlavním „kladným“ hrdinou a zamilované romány je nejlepší číst v posteli za deštivého počasí zcela bez přemýšlení.

Štítky