Stejně jako Obejmi mě, prosím je kniha Nerozluční přátelé většího formátu (o něco menší a širší než klasická A4), takže obrázky jsou dostatečně velké i pro menší děti. Má pevné desky, ale „klasické, měkké listy“, takže pozor na nevyzrálé čtenáře, kteří rádi mačkají a trhají. I těm ale knížku můžete dopřát. Oficiálně je sice určena dětem 3+, ale my jsme ji v redakci testovali i na menších dětech. Textu a pointě příběhu sice zřejmě příliš neporozuměly, ale roztomilé obrázky je očividně zaujaly.

Hlavními hrdiny příběhu jsou králíček a sovička, kteří sice bydlí ve stejném stromě, ale kvůli rozdílným režimům si spolu nemůžou hrát. Sovička je čilá a aktivní v noci, kdy králíček spí, a naopak. Díky světlým nocím za úplňku najdou alespoň chvilku, kdy se mohou lépe poznat. A právě jedné takové noci uvidí padat hvězdu. A padající hvězdy umí plnit lecjaká přání.

Králíčka i sovičku si zamilujete. Zvířátka jsou roztomilá, legrační, hravá. Text je jasný, srozumitelný, na každé dvojstránce je zhruba 5 řádků textu. O dost méně než v příběhu o objímajících se medvědech. Věty jsou kratší, ale přesto dostatečně návodné a popisující. Co mě však překvapilo byla pointa příběhu. Přišla mi pro děti dané věkové kategorie přece jen trochu složitější. Ale co už, i malé děti musí trochu zaměstnávat mozek.

Pokud jste dosud nikdy neslyšeli o ilustracích Emilie Dziubakové a tedy žádnou jí ilustrovanou dětskou knihu nevlastníte, doporučila bych vám začít dětskou knihovnu rozšiřovat jejím již téměř legendárním Rokem v lese. To je velké leporelo téměř bez textu (nepočítám úvodní představení zvířat a názvy měsíců), které vyobrazuje lesní zvířata a jejich dobrodružství v průběhu roku. Jeho výhodou jsou pevné listy a to, že vyprávění, které budete muset vymýšlet (a tak i vy trochu oprášíte mozkové závity), můžete libovolně uzpůsobit zájmům a zkušenostem dítěte.

Knížku Nerozluční přátelé bych pak navrhovala zakoupit až jako druhou v pořadí. Pochopitelně tehdy, pokud se vašemu dítku ilustrace v předchozí publikaci líbily. I když – nebudeme si lhát, u nás se moc líbí především rodičům a tak knihovnu plní a plní.

Obejmi mě, prosím bych nechala nakonec, protože je již čtenářsky trochu náročnější. Nejen kvůli množství textu. Myslím, že u její četby už by dítě mělo mít trochu dalších znalostí – už jen proto, aby pochopilo, proč se vlk Karkulky nedočkal.

Musím se přiznat, že já jsem ilustracemi této mladé Polky opravdu okouzlena. Možná víc než leckteré děti. K příběhům Przemysława Wechterowicze bych měla výhrady. Nerozluční přátelé mají, jak jsem již zmínila, složitější pointu, Obejmi mě, prosím mi zase přijde až přehnaně americky pozitivní. Trocha pozitivity však dětem dozajista neuškodí, jen to chce dávku trpělivosti rodičů při čtení poměrně dlouhého příběhu.