Kit a Josie, dvě sestry, které k sobě měly blízko skoro jako dvojčata. Celé dny trávily na pláži nedaleko restaurace svých rodičů a hrály si v dunách. Jejich rodiče spalovala bezbřehá láska a ony tak měly jen jedna druhou. Když do jejich života vstoupil nalezený chlapec Dylan, kterého začaly považovat za svého bratra, netušily, jak moc jim změní jejich životy.

O pár let později je Josie prohlášena za mrtvou, zahynula při teroristickém výbuchu, a Kit se ponoří do své práce v nemocnici. Ale při jedné reportáži svou sestru zahlédne, uvidí její tvář vyčnívat z davu. A není jediná, kdo si jí všiml. Spatřila ji i jejich matka, která na Kit naléhá, aby se vydala na Nový Zéland a sestru našla.

Spolu s příběhem Kit sledujeme mladou ženu, šťastně provdanou, která obdivuje svůj nový dům a přede všemi skrývá bolestné tajemství. Tajemství, sahající daleko za hranice Zélandu, tajemství, které ji stálo její rodinu a kvůli němuž začala nový život.

Tuto knihu jsem si přečetla až na základě autorčiny druhé knihy Jak se dědí tajemství. A asi je to dobře, neboť kdyby přišla jako první, autorku bych si nijak zvlášť neoblíbila. Když jsme ještě věřily na mořské víly je romantický příběh o hledání, touze někam patřit, pocitech a o ztrátě rodiny. Trochu jsem postrádala staré tajemství, pokud jej však autorka nezakomponovala do dětství obou žen. To bylo trochu bolestné, trochu nešťastné, ale jistě ne tajemné. Jedna z hlavních protagonistek Kit mi byla nesympatická asi od první stránky. Naprostý samorost, který nikoho nepotřebuje, ale oddá se milostnému vzplanutí na první pohled. Zato Josie, nyní Mari, která to neměla nikdy příliš jednoduché, ta mi byla mnohem bližší, ať už vystupováním či myšlením a názory na svět.

Tato kniha je určena hlavně pro ženské čtenářky, které mají rády jemný příběh s trochou dobrodružství a menším dramatem v minulosti.