V úvodních částech recenze zpravidla popisuji strukturu knihy a její grafickou úpravu. To proto, aby měl každý budoucí čtenář přehled o tom, do čeho se pouští, když si z internetového obchodu objednává „zajíce v pytli“. Má to ale u osmého dílu „Keplerovky“ v režii nakladatelství Host ještě cenu? Přes pět set stran, 98 kapitol oddělených (stejně jako u předešlých) jen malým nerušivým grafickým prvkem, takže vás od čtení nebude nic rozptylovat, voňavý papír, pusťtě se do ní. I když se jedná už o osmý díl série s vyšetřovatelem Joonou Linnnou, můžete tenhle detektivní příběh číst jako první. Tentokrát je osobní život geniálního vyšetřovatele upozadněn, takže případným novým čtenářům nebude jeho znalost chybět.

Pravdou ale je, že i Joona Linna se díl od dílu vyvíjí. Aby ne, když ho jeho autoři nechávají procházet pekelnými zkušenostmi. Mimo to, že všechno ustojí bez větších obtíží (ať už jde o jeho psychickou či fyzickou stránku), v tomto „díle“ je více než v jiných zarážející jedna věc: Jonna Linna je naprosto geniální. Nebo ostatní příslušníci švédských bezpečnostních sil naprosto neschopní tupci? Dobrá, já vím, je to fikce, ale nemohl by se v policejním sboru najít aspoň jeden člověk, který by mu zdárně sekundoval?

V policejním sboru možná ne, ale v každém díle se taková osoba najde. Svým způsobem geniální postava. Pachatel. A právě on je příčinnou změny mého názoru na knihu. Velkou většinu příběhu jsem byla přesvědčena, že „Keplerovcům“ dochází dech. Že už zkrátka neumí napsat detektivku tak, aby nebylo jasné, kdo je vrah. Jak se mi to zdálo jasné! Pozor spoiler: Ten co si od začátku myslíte, tak ten to není.

A o co vlastně jde? Šestnáctiletá dívka zmizí cestou ze školy. A o pět let později se objeví. V centru Stockholmu. Oběšená. Brutálně a krutě. Ale existuje svědek, který všechno viděl. Jenže si nic nevybavuje, protože trpí psychickou poruchou. A tak na scénu přichází náš starý známý hypnotizér.

Jestli něčemu pořád dost dobře nerozumím, přestože jsem už viděla několik rozhovorů s manželskou dvojicí Ahndorilových, kteří píší pod pseudonymem Lars Kepler, pak tomu, jak můžou tihle dva psát společně. Společně vymyslet a zapsat sexuální scénu, kterých je i v této knize několik, to ještě věřím, že není problém. Ale představte si, že doma u oběda společně vymýšlíte a diskutujete brutální scény plné násilí, mučení a znetvořených mrtvol. Kde je hranice mezi uměleckou tvorbou a zvráceností? Její hledání evidentně baví už 15 milionů čtenářů. Přesně tolik lidí si totiž některou z knih ze série koupilo.

Zrcadlový muž je dobrý thriller. Je zábavný a čtivý. Ale tím, jak se násilí a zvrácenosti stále stupňují, aby udržely zájem čtenářů i po osmé, začínají příběhy dostávat mezery a ztrácet logiku. Takže si čím dál častěji říkáte „to už není možné“, „tohle mu fakt nežeru“. Některé scény jsou zkrátka velmi těžko uvěřitelné. Ale to není špatně. Tahle kniha je čistá fikce. Pěvně věřím. I když upozorňuje na závažné celospolečenské problémy, ať už jde psychické zdraví nebo násilí páchané na ženách rodinnými příslušníky, pořád je to pohádka pro pobavení dospělých. A pokud ji tak budete brát, čtení si náramně užijete a na devátý díl se budete zase těšit. Ale nepřehánějte to.