Jestli si někdy přidám Ladislava Ziburu do svých virtuálních přátel na sociálních sítích, ihned tento počin označím „je to komplikované“. Je to komplikované. Jeho cestopisy totiž považuji za skvělé a to, že recenzuji jeho v pořadí již čtvrtou knihu, budiž toho důkazem. Často ale nesouhlasím s jeho názory a postoji, což příjemné čtení poněkud znepříjemňuje.

Jednorožci, pandy a řidiči automobilů se sklonem brát stopaře – třeste se! Princ Ládík opět vyráží na cesty a tentokrát zůstává v Evropě. Protože, je to sice tak trochu klišé, ale všude dobře, a někde se stopuje ještě líp. Ano, čtete správně. Ladislav odolával dlouho, ale kolena i kolo už zničil v předchozích cestopisech, a proto se na více než třech stech stránkách této krásně barevné knihy (ne, to není recenze na leporelo) raději sveze s lepšími a ještě horšími řidiči. Evropa je kontinent starý, členitý a rozmanitý, české prázdniny dlouhé. Ladislav tedy cestu šikovně rozdělil na dvě části pojmenované podle geografické polohy míst, která zrovna byla objektem jeho zájmu, sever a jih. Severu je v knize věnována delší část, jihu o něco kratší. Možná je to tím, že v těchto končinách už byl, možná únavou z dlouhé cesty, první část je zkrátka o dost lepší čtení. Svěží, energické, plné ryzího nadšení školáka v první školní den.

A možná je v této části recenze poněkud brzy na hodnocení, ale Prázdniny v Evropě se Ladislavovi opravdu povedly. Hodně mi připomínali jeho první putování Tureckem a Izraelem. Milé, zábavné historky, zajímavosti, které v běžných průvodcích nenajdete, zájem o lidi, se kterými cestuje. Žádné „tlačení na pilu“, které mi tak vadilo během cestování po Číně a Nepálu. Poučkám a chytrým myšlenkám autora však ani v tomto díle ušetřeni nebudeme. Tentokráte se nesou v duchu „proč je cool stopovat“. V minulosti jsem dost kritizovala lehce arogantní a poněkud sebestředný tón takových mouder, tentokrát jsem knihu přečetla opravdu nadšeně, s chutí, a i když se podobné „to myslí vážně“ místy vyskytlo, zvlášť to nevadilo. Buď je pravda, „že člověk si zvykne i na rakev“, nebo jsou poznámky „na domácí půdě“ zkrátka trefnější. Co si o Česku myslí ve světě, dobře ví každý výletník: vůbec nic. str.19 Důvod, proč si vždy ráda přečtu knihu nebo status na sociální síti od Ladislava Zibury je možná až banální – umí česky. Nesmějte se, to dneska umí opravdu málokdo. A nehodnotím gramatiku, však ani já v ní nejsem dokonalá. Ladislav Zibura ale umí krásně používat slovní hříčky, přirovnání a vůbec pestrost českého jazyka. To je jeho superschopnost a já ji obdivuji. A ne, nejsem učitelka češtiny na základce. Naprosto nezbytné je také vyzdvihnout práci dua Tomski&Polanski, které knihu doplnilo skvělými  a trefnými ilustracemi stejně jako v předchozích dílech. Už jen kvůli nim by Prázdniny v Evropě neměli chybět ve vaší knihovničce. Co ale na grafické úpravě trochu zkritizuji jsou „vzdělávací okénka“. Ta nechybí v žádné z knih Ladislava Zibury a jsou obvykle velmi zajímavá a užitečná, protože nemusíte zběsile googlit informace, pokud narazíte na vám neznámou a atraktivní věc. Tentokrát jsou přes celou stránku, která je ale často umístěna tak nešťastně, že vás přeruší v četbě věty a vy nevíte, co dál – číst okénko nebo nejprve otočit stránku, dočíst větu/historku a k okénku se vrátit. Rozhodnutí je na vás. Prázdniny v Evropě doporučuji všemi palci, které na svém těle mám. Je to svěží, zábavné, příjemně poučné čtení o stavu naší stále ještě dost veselé evropské pospolitosti. Pod stromek pořiďte bez obav bratrovi i babičce. PS: Opuštěná škola – tolik otázek! Kde přesně je? Proč tam je? Co se tam stalo? A proč to sakra nešel všechno vypátrat?!