Před necelým měsícem vtrhl do kin očekávaný snímek Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti, který na motivy stejnojmenné knihy natočil uznávaný režisér Tim Burton. Ohlasy byly různorodé, shodovaly se však v jednom bodě: Tim Burton tak trošku odbočil od knižní předlohy. To je ten nejlepší čas pustit se do čtení předlohy. Dřív, než konečně vyrazím i na snímek.

Patnáctiletý Jacob žije vcelku obyčejný život amerického puberťáka. Žije s rodiči, pracuje v rodinném obchodě a občas navštěvuje svého dědečka, který mu jako malému vyprávěl bizarní příběhy o podivuhodných dětech a krvelačných nestvůrách, před kterými se tyto děti ukrývaly v Sirotčinci. Malý Jacob hltal každé dědečkovo slovo a věřil, že sám jednou také zažije nějaké nečekané dobrodružství. S přibývajícími léty a rostoucími posměšky okolí však jeho víra v pravdivost dědečkových slov opadla. Podivné děti byly jen nešťastní židovští potomci prchající před válkou a krvelačné nestvůry pak nacističtí vojáci. Jednoho dne zavolá dědeček Jacobovi do práce a opět pronáší zdánlivě nesouvislá slova o nestvůrách a klíči od skříně se zbraněmi. Jacob se za dědečkem vydává a nachází ho rozsápaného a umírajícího kousek za domem. Kromě tohoto hrozného výjevu vidí také něco jiného. Cosi nestvůrného a děsivého schovaného mezi keři. Psychiatr tvrdí, že Jacob trpí akutní stresovou reakcí a veškeré dědečkovi příběhy se mu v hlavě pletou s realitou. Sám Jacob neustále váhá, zda jsou jeho sny výplodem choré mysli či zda na nich není něco skutečného. Jedinou nadějí, jak se zbavit neustálých nočních můr a dočkat se odpovědí, se zdá být výlet do Sirotčince, který měl na dědečka takový vliv. Kdo ví, třeba jsou ještě některé děti naživu… Sirotčinec slečny Peregrinové je mysteriózní příběh zaměřený spíše na mladší čtenáře. Je také znát, že je to autorova prvotina. Styl jazyka je příjemný, avšak trošku jednoduší. Jedná se v podstatě o vcelku klasické schéma, mladý hrdina, který nemá příliš mnoho kamarádů a zatím stále hledá sám sebe, náhle objeví „jiný svět“, který čeká jen na něj, do toho nechybí nějaká ta milostná linka atd. Zkrátka něco, co na první pohled neurazí, ani nenadchne. Ransom Riggs však příběh doplnil panoptikem bizarních postaviček, založených na starých skutečných fotografiích. Právě grafické zpracování románu a především dobře zakomponované fotografie do textu posunují tento příběh zase o něco výše. Podivné děti jsou různorodé a zajímavé, autor však dle mého zdaleka nevyčerpal potenciál, který tyto postavy měly. Jejich zvláštnosti jsou sice zajímavé, ale jinak působí trochu plasticky a příliš pod kůži se vám nedostanou, nemají na to zkrátka dost prostoru. To neplatí v případě hlavního hrdiny Jacoba, toho máme možnost především v první části knihy dobře poznat. Právě první část na mě působila opravdu dobrým dojmem. My ani Jacob nevíme, co je skutečnost a co fantazie, balancujeme někde mezi a postupně odkrýváme dědečkovo tajemství. Pak se však příběh otáčí o sto osmdesát stupňů a promění se na lehkou fantasmagorii. Veškeré kouzlo tajemna a bizarnosti se vytrácí a z příběhu se stává divoký boj s nestvůrami a honba za záchranou. Což o to, čte se to dobře a rozhodně to není bez špetky napětí, ale přesto mám pocit, že se autor najednou snažil děj až příliš rychle popohnat a uhání zběsilým tempem až do otevřeného konce. Avšak tak nějak plytce a po povrchu, nic vás nedonutí zastavit a vychutnat si atmosféru. Zamrzí také, že ačkoliv tvůrce skáče v čase, nedokázal tomu také přizpůsobit jazyk. Co si budeme povídat. Lidé z roku 1940 budou asi přeci jen mluvit trošku rozličným jazykem, než puberťák ze současnosti a navíc z úplně jiné části světa. Přestože se zdá, že vytýkám příliš chyb, Sirotčinec slečny Peregrinové za přečtení stojí. Nesmíte však mít příliš přehnaná očekávání. Riggs totiž nedokázal plně využít potenciálu, který se mu naskytl. Nedočkáte se děsivého ani úchvatného příběhu, jež slibuje vizuální stránka knihy, ale pořád si myslím, že v rámci literatury pro mládež patří román k tomu lepšímu a při jeho čtení strávíte pár příjemných chvil.