Až někde v pracovním procesu potkáte mé uhlazené a profesionální já, hlavně mě neprozraďte. Ve volném čase jsem totiž velkou milovnicí popkultury. A když člověk ví, co „trenduje“, často se mu také stane, že trendu podlehne. Ano, i já chci mít jednou „balkónovku“ a umělecky vymazlený byt v Kostelní se mi zdá cool inspirací. Na adorování literárních kvalit Tomáše Třeštíka ale moje nadšení nestačí.

Po povrchu Tomáše Třešíka je poměrně útlá knížka, kterou bez námahy „sfouknete“ za dvě slunečná odpoledne na chalupě. Má celkem třicet sedm nedlouhých kapitol, které začínají krátkým, tučně vytištěným textem. Původně totiž měla být kniha jen jakýmsi souhrnem autorových výstižných facebookových statusů. A pak se to nějak zvrtlo.

Dřív jsem miloval noc, protože jsem mohl bejt s lidma. Teď miluju noc, protože můžu bejt úplně sám. str. 111

A Tomáš Třeštík se vrhl do psaní jakési kombinace osobní zpovědi, zákulisních drbů o jeho slavných přátelích a rodině smíchaných se zážitky, pocity a dojmy. Kvalifikaci k tomu má rozhodně lepší než osmdesát procent pražské literární scény. Má zajímavé povolání, zajímavou rodinu a potkává zajímavé lidi. Aspoň pro mne, která se pohybuje v naprosto odlišných kruzích. Jenže. Tomáš Třeštík je skvělým autorem krátkých textů. V těch pár větách, které obvykle vtěsná do facebookových statusů, dokáže vystihnout problém, dobrat se k pointě a poučení a ještě vás pobavit. To ale bohužel k napsání skvělé knihy nestačí. Co podle mne téhle knize zoufale chybí, je téma. Nějaký příznačný motiv. Možná mi to mohlo být jasné už z názvu. Autor skutečně klouže po povrchu. Krátké věty, krátké kapitoly, krátká sdělení. Když se zdá, že věci konečně začnou nabírat spád a autor se ponoří hlouběji, usekne vyprávění koncem kapitoly. Někdy to působí trochu hyperaktivně – jako kdyby měl v hlavě myšlenku, ale než ji stačil rozvinout, už se na povrch drala další. Jeho vyprávění o životě je sice velmi otevřené (a věřme, že upřímné), ale v mnoha ohledech bulvární. Čte se to dobře. O tom žádná. Ale prosím vás, páteční sjíždění lajn na záchodech diskotéky byla, je a pravděpodobně bude na západ od našich hranic celkem běžná zábava na oslavu zakončení pracovního týdne. Takže ne, opravdu není třeba několikrát zmínit, kde, kdy a s kým se to stalo. A že rodičům to nevadilo. Není to ani cool (to tak možná na Wall Street – pusťte si film) ani šokující (jako ve svého času bestselleru Cityboy), ani poučné jako třeba v Trainspottingu nebo My děti ze stanice Zoo (legen – wait for it –dary!). Možná by šlo knihu chápat jako jakýsi POPmoderní proud vědomí (ne, postmoderní tam být nemělo). S tím je problém. Ne každý zvládne flow vlastního života a vědomí s mistrovstvím Marcela Prousta. I rozervanost, beznaděj, bezvýchodnost situace a vlastní obavy se prostě musí umět napsat tak, aby to vyznělo jako existenční krize a ne jako nářky stárnoucí striptérky nad řasenkou rozmazanou ve zvrásnělém obličeji. Rodina Tomáše Třeštíka je veřejně známá. A zcela určitě není jednoduché najít si vlastní cestu, když jsou vaši rodiče umělecky nadaní a úspěšní, sestra nadaná politička a manželka je autorkou českých bestsellerů. Kniha Po povrchu je čtivá. Pokud máte rádi umění, tenisky a trendy, bojíte se stárnutí, někdy pochybujete o svých kvalitách a svém životě (přestože nemáte žádný objektivní důvod), tohle je kniha pro vás. Nebo pokud jste jako já fanouškem Tomáše Třeštíka. Myslím, že je skvělý fotograf a inspirativní osobnost. Nebo influencer. Ale v žádném případě není autor velkých literárních textů. Shrnuto: Po povrchu je zajímavá oddechovka, kterou ale klidně po přečtení půjčte dál. A nebude vadit, že už se k vám nikdy nevrátí.