Toto je nejbolestnější příběh zklamání, bezpráví a neuvěřitelného týrání, jaký jsem kdy četla. Ještě dlouho ve mně bolest hlavní hrdinky zůstane.

Mladá novinářka Samantha nachází dopisy staré desítky let. Dopisy dívky jménem Ivy, která za svou lásku pykala víc, než je zdrávo. Těhotná a opuštěná, zavřená do jednoho z ústavů, kterým se říkalo Magdaléniny prádelny. Hned po porodu jí byla dcera Rose odebrána a Ivy se s nelidskými podmínkami vyrovnala po svém. Ale zanechala po sobě dopisy, psané její lásce Alisteirovi, ve kterých se mu svěřuje se svým životem mezi jeptiškami. Samantha otevírá Pandořinu skříňku, když se rozhodne jít po starém tajemství, najít nějakou stopu, vedoucí k Ivy, její dceři nebo jiným Magdalénám. Její pátrání ji zavede až k prahu televizní hvězdy, která má k tomuto příběhu rozhodně co říct. Ale čas běží, neboť budova svaté Markéty má být stržena a svá tajemství zakryje prach sutin. O Magdaléniných prádelnách jsem doposud mnoho nevěděla, ale po přečtení jsem na internetu nalezla spoustu videí a odkazů. Mrazí z nich, to tedy rozhodně. Dívky, které se málokdy něčím provinily, byly uvězněny v ústavech, které vedly jeptišky, a žily v nich v nelidských podmínkách, krutě týrány a ponižovány. Největší rozmach prádelen byl v Irsku, kdy poslední byla uzavřena až v roce 1995. Kolik dětí samotných Magdalén chodí po světě, aniž by tušily, kdo byly jejich matky a jakou cenu musely zaplatit? Náhrobky na hřbitovech těchto ústavů hovoří za vše. Samotná kniha je neuvěřitelná. Hlavní hrdinky jsou dvě, Samantha ze současnosti a ruku v ruce sledujeme příběh starý desítky let, příběh Ivy a jejího boje za život. Obě časové roviny jsou nesmírně čtivé od první stránky a nenechají nás vydechnout. Autorka Emily Gunnis dokázala napsat příběh, který v našich duších něco zanechá a to se povede málokomu. Zdá se, že je to její prvotina a žádnou jinou knihu nenapsala. Pokud se rozhodne pro další příběh, doufám, že bude stejně dobrý, protože já bych po něm okamžitě sáhla.