Nic proti starověku nebo středověku, ale mne vždycky nejvíc bavily moderní dějiny. Ke kterým ale, bohužel, než se došlo, přes všechny ty Řeky, Římany a chrabré vojevůdce, byl konec školního roku. Kdybych tehdy měla k dispozici knihu Nezapomeňme: Příběh paměti národa, asi by mne to zas tak nemrzelo. Měla bych totiž zábavnou hodinu dějepisu i o prázdninách.  

Tahle kniha vás na necelých tři sta stranách provede českými moderními dějinami. V kostce a přitom zábavně. Sleduje životní příběhy deseti lidí na pozadí historických událostí. Jejím mottem je, že z dějin by se neměl vytrácet kontext a lidské příběhy. A to nejen proto, že mnohdy jsou zajímavější a napínavější než smyšlený thriller. Hlavní hrdiny příběhů spojují nejen extrémní životní situace, ale hlavně odvaha, silná osobnost, vůle žít a chuť pomáhat druhým. V knize se seznámíme s ženou, která pomáhala Židům přímo v domě říšského protektora Heydricha, mužem, který přežil koncentrační tábor, dívkou, která se ve čtrnácti letech vydala na ruskou frontu, nebo evangelickým farářem.

Příběhy jednotlivých osob jsou v průběhu popisu průběžně doplňovány relevantními historickými fakty, takže nemusíte mít obavy, že se vám nepodaří zorientovat a pochopit smysl sdělení příběhu. I díky tomuto zvolenému formátu lze knihu bez obav předložit ke čtení vašim středoškolákům zápasícím s distanční výukou. Kniha je ale určena široké veřejnosti. Patří přeci k základnímu vzdělání naše dějiny znát a jejich odkaz předávat dalším generacím. I když je to někdy těžké. I já jsem z některých pasáží knihy byla poněkud v rozpacích. Beze studu se přiznám, že příběh paní Heleny Vovsové, která pomáhala obstarávat jídlo židovským pracovníkům v Heydrichově sídle, mi oproti ostatním přišel po prvním přečtení málo drastický, málo akční a poněkud banální. K ocenění odvahy této paní je potřeba umět si představit dobu, krutost, udávání, podezřívání a další okolnosti doby, ve které i za podání jídla nepříteli hrozila smrt. To se mi po prvním přečtení hned nepodařilo. Na rozdíl od příběhu pana Oldřicha Stránského přeživšího holokaust, jehož utrpení i štěstí si člověk dokáže lehce představit, aniž by musel dočítat jednotlivé řádky do konce. Nechat čtenáře posuzovat hrdinskost aktérů jednotlivých příběhů ale není účelem této knihy. I když k tomu její „vyprávěcí, příběhová“ forma nevědomky láká. Cílem je poskytnout průřez dějinami. Ukázat, že miliony malých a někdy banálních příběhů tvoří tragédii (nebo štěstí) celého národa. Ač se mi kniha líbila svým zpracováním i myšlenkou, není to svazek, o kterém bych měla napsat: líbil/nelíbil a přiřadit mu příslušný počet hvězdiček, jak někdy bývá zvykem u knižních recenzí. Takhle kniha není vhodná k recenzování. I když právě recenze je nejlepší možný způsob jak ji představit širšímu čtenářstvu. Já sama bych ji doporučila přečíst každému českému občanovi. Aby získal přehled a možná i trochu nadhledu. Zvlášť v nelehké době pandemie. Kniha Nezapomeňme vyšla ve spolupráci s obecně prospěšnou společností Post Bellum. Ta se věnuje zaznamenávání vzpomínek lidí, do jejichž životů zasáhly totalitní režimy.