Být spisovatelem na malém českém knižním trhu není zrovna zlatý důl. S každou další detektivkou Michaely Klevisové je však jasné, že je to právě ona, kdo má dost talentu, fantazie i osvojeného spisovatelského řemesla na to, aby si luxus být spisovatelkou na plný úvazek mohla dovolit. Tolik o královně. A co ten drak?

Ten vám trochu zamotá hlavu. I když je kraj jihočeský vskutku pohádkový, kde se v něm vzal? Chcete-li odpověď na tuhle otázku, budete se muset prokousat téměř tři sta padesáti stránkami. Naštěstí příběhu, u kterého platí ono známé knihomolské varování: nezačínejte číst, když musíte druhý den do práce. Do té nemusí Eliška, první z postav této knihy, se kterou se setkáme. Ta si totiž právě přijela užít dovolenou do zapadlé vesnice na česko-rakouském pomezí, kam v dětství jezdila se svojí matkou. Eliška ale není hlavní postavou. V tom je možná příběh poněkud atypický. Počet obyvatel v tomhle „zapadákově“ je tak nízký, že hlavními postavami se postupně stávají všichni jeho obyvatelé. A samozřejmě Josef Bergman, policista, kterému už navždy bude (jak se nechala slyšet autorka) šedesát. Má dost zkušeností, klidu i trpělivosti. A kdyby bylo potřeba o něco více energie, tak má k ruce mladší kolegyni Sylvii Sedlákovou. Ve vesnici Hůrka se před čtrnácti lety něco stalo. Eliščina matka o tom nechtěla mluvit, ale od té doby už tam na prázdniny nikdy nejely a chatu výhodně prodaly příbuzným. Životní kotrmelce Elišku donutí, aby se vydala příčinu dávné události odhalit. Jenže po jejím příjezdu jedna mladá žena zmizí a druhá je zavražděna. A je možné, že případ má spojitost s dávnou a stále ještě nevyřešenou vraždou v Praze. Alespoň Sylvie Sedláková je o tom přesvědčena. Což je důvod převzít si případ a vydat se na místo. A tohle místo je specifické. Němečtí obyvatelé odtud po válce byli vyhnáni a zbyli po nich ruiny vesnic, kde se čas od času najde nějaké zajímavé připomenutí hrozných událostí. A taky zachovalá příroda v bývalém hraničním pásu. Včetně bažin. A kopřiv. Spousty kopřiv. Pěkné na dovolenou, k zamyšlení, ale jak tu žít? Čechorakušance Doře to jde celkem dobře, mladé Báře o něco hůř, protože práce a zábavy tu nazbyt není. I Natálie, úspěšná bloggerka, raději utekla do Prahy. Jenže proč se teď vrací?

Jak vystihnout styl autorčina psaní v jednom slově? Michaela Klevisová píše příjemně. I když je to možná vzhledem k žánru poněkud podivné, v jejím příběhu najdete klid, řád, logiku. Ani její sedmá detektivka se v tomhle neliší od těch předchozích. Pečlivě vystavěný příběh v zajímavém, ale přesto všedním prostředí. Doma. Narozdíl od krvavých lázní severských autorů, islandské mystiky nebo kýčovitě přeslazených romancí z Anglie, tenhle příběh se může kdykoli odehrát u vás na chalupě. Nebo za domem. A to je skvělé. Autorce i jejímu vyšetřovateli totiž domácí prostředí sedí nejvíce. A k detektivce napsané ve stylu Agathy Christie české kulisy přesně pasují. Detektivky Michaely Klevisové čím dál víc míří do žánru společenský román. A až jednou sebere odvahu a vynechá mrtvolu, myslím, že žádný z jejích fanoušků se zlobit nebude. Naopak. Už nyní se jí daří bystře poukazovat na některé ze společenských problémů. A nemyslím tím jen celkem hojně probíraný problém nízké možnosti pracovního uplatnění v regionech, problémy exekucí nebo tezi o tom, že Sudety jsou krásný kraj, i když zde ještě najdeme stopy toho, že se tu děly příšerné věci. Mířím třeba k významu vzdělání pro socioekonomické postavení (porovnejte si postavu Dory a Báry). Nebo k oné rozpolcenosti u Natálie a Sandy, které se v dnešní době nevyhne nikdo z nás: budovat kariéru v anonymních velkoměstech nebo se poklidně zahrabat v krásném rodném kraji. I když je příběh letní, rybník pěkně bahnitý a asfalt rozpálený. Tuhle knihu pod stromečkem chcete! A vaši blízcí taky.