„Děkuju osudu, že tu zatím můžu být. No a tak tu jsem. A snažím se, i když je to boj!“ V poznámkách mám napsáno: „Už při čtení prologu pláču. Tuším, že to bude velice silná kniha.“ Stalo se tak opravdu? Líbila se mi kniha nebo mě zklamala? Pojďte se se mnou podívat…

Vzpomínky českých veteránů, jak se píše na obálce knihy, se opírají o rozhovory s vojáky, kteří prošli zahraniční misí v Afghánistánu, a na jejich základě rozebírá otázku válečných veteránů v různých rovinách. Probírá se, co zažívali vojáci na samotné misi, ale i jak prožívali loučení s rodinou, jak jsou finančně zajištění a jakým dalším těžkostem byli nucení čelit. Jde o ojedinělý a neobvyklý pohled na téma, kterému dosud nebyla takto do hloubky věnovaná pozornost.   „V některých případech se nepřítelem pro české vojáky stalo počasí a místní klimatické poměry. Afghánistán je známý nejen vysokou nadmořskou výškou, ale také výkyvy mezi teplotami ve dne, kdy bývá (hlavně v létě) nesnesitelné horko, a v noci, kdy je chlad. Život vojáků komplikuje všudypřítomný jemný prach, a někdy jim dokonce způsobuje zdravotní problémy.“   Nejdřív bych chtěla vyzdvihnout zpracování knihy. Obsahuje mnoho fotografií z Afghánistánu. Vojáků, ale také pokojů, kde muži a ženy žijí v „bojových“ podmínkách, obrázky vesnic nebo obchodu s masem. Každá kapitola je označena výstižným citátem, ať už je to Seneca, indiánský náčelník z Vinnetoua nebo úryvek z pohádky S čerty nejsou žerty. To se mi moc líbilo. Teď už ale pojďme k samotnému ději, který mě zklamal. Četla jsem hodně chvály na autorovu prvotinu Do temnoty a ta nemá s touto knihou nic společného. Vadilo mi opravdu hodně odborných výrazů, které nejsou nikde vysvětlené. Normální člověk je dle mého nezná a musí je hledat. Jako třeba narátor (toto slovo nás provází celou knihou, takže později čtenář význam slova pochopí) nebo generové hledisko či esprit de corps a spousta dalších. Prvních padesát stran pojednává o tom, o čem kniha (nebo autorův výzkum pro studium?) bude. Co bude obsahovat a jak se bude probírat. Je to dost nezáživné a moc mě to nezajímalo. To si přece přečtu na dalších stranách, ne? Nepotřebuji vysvětlivky, co se bude dít dál. Bylo by spíš lepší vysvětlit ty odborné pojmy, nebo jich alespoň nepoužívat tolik. Další, co mi vadilo, byla hromada (špatně viditelných) hvězdiček, odkazujících na jiné knihy, rozhovory nebo diskuze.   Bohužel jsem čekala vyprávění vojáků o tom, co se jim v Afghánistánu přihodilo, jak se jim tam žilo a jak vše probíhalo. Ale místo toho se mi do rukou dostalo něco jako diplomová práce nebo odborná, neosobní, nezáživná publikace Armády ČR, o tom, co je válka, proč vznikla, kdo jsou váleční veteráni nebo také o vzájemné provázanosti politiky a ozbrojené moci. Možná bude kniha Já, voják v Afghánistánu zajímavější pro muže a osoby, které se v této sféře pohybují. I přesto, že mě knihy a filmy na toto téma zajímají a baví, tohle nebyl můj šálek kávy. Čímž neříkám, že je kniha špatná. To vůbec ne. Mnoho nových věcí jsem se z ní určitě dozvěděla, v mnoha úsecích jsem se i zasmála a dokonce si hned u prologu, jak jsem již zmiňovala, poplakala. Co vím jistě, že si musím přečíst i autorovu prvotinu Do temnoty, protože to jsou zápisky vojáka ve válce a to je pro mě to pravé ořechové.   „Důvěřovali mi. Natolik musím být chlap, že je nezklamu. Musím to dokázat, i kdybych ztratil odvahu. I kdybych se bál vlastní slabosti. Podaří-li se mi to, nikdy se již nemusím bát.“                                                                                                            Wartari Mika