Jedná se o již třetí
knihu této
autorky z prostředí Osvětimi. Po Tajemství z Osvětimi – Skutečný příběh a Anděl života z Osvětimi přichází velice zajímavý titul, věnující se trochu méně propíranému tématu. Tentokrát není tolik řeč o mučení a zabíjení vězňů, ale daleko větší prostor dostávají dozorci a jejich život mimo tábor.
Největší část textu tvoří příběh Ann, jejíhož muže povolají do služby v Osvětimi. O tomto strašlivém zařízení se asi netřeba blíže rozepisovat. Všichni bohužel víme, jaké zrůdnosti se tam děly. Dokážete si ovšem představit, že dozorci poté co zabili a zmučili několik lidí, odešli v poklidu do svého domu, kde si hráli s dětmi a smáli se s manželkou?
Většinu obsahu vypráví samotná Ann, která v podstatě vůbec netuší, co všechno se za střeženými ploty tábora děje. Myslí si, že jsou tam zavření zločinci, kteří si to zaslouží. O něco později navíc neváhá čerpat z práce svého muže výhody, jakými bylo získávání nového oblečení či šperků po židech. Byla kvůli tomu stejně špatná jako její muž nebo se jen stala obětí určitého podvodu od něj?
Nejzajímavější na celém příběhu je právě jeho forma. Autorka totiž dokáže čtenáře vtáhnout do děje a donutit ho zapřemýšlet se nad otázkou, jestli byly manželky dozorců zcela bez viny nebo mají na tehdejších událostech nějaký podíl. Většina z vás si řekne, že přece musely být rovněž zvrácené, když žily s nacistickými sadisty. Ale co když o jejich práci opravdu téměř nic nevěděly? Většina německé společnosti navíc byla natolik zmanipulovaná, že věřila ve svého vůdce a v jeho ochotu přinést blaho národu.
Díky beletristickému zpracování a menšímu množství násilí, než je u podobných knih zvykem, mohou být
Dvě tváře určeny i citlivějším lidem. Hromadné vraždění a neskutečná porce krutosti přeci jenom některé čtenáře odrazuje od toho, aby se dozvěděli více informací o holocaustu. V tomto případě tu máme téměř spokojený rodinný příběh, jakkoliv to může znít absurdně. Dokáže vám, že pro rodiny dozorců z Osvětimi znamenala práce jejich manželů a otců určité výhody, ale zároveň se často podepisovala i na jejich psychickém stavu. Pomocníkem pro zvládání jejich profesí byl alkohol, díky němuž otupovali svou mysl a zřejmě i bořili poslední zábrany. Postupně se do příběhu zapojí i jedna z vězeňkyň. Patří ke Svědkům Jehovovým, kteří měli o něco lepší pozici než židé. Místo těžké práce se dostane jako pomocnice právě do rodiny Ann. Díky tomu si o něco přilepší, i když to stále není žádný svobodný život.
Na konci knihy najdete kratičký text o Osvětimi a posléze i řadu kratších výpovědí žen, které pomáhaly v domácnostech některých dozorců nebo dokonce samotného velitele tábora Hösse. Občas popisují jen jednu událost nebo vyprávějí o svém vztahu s manželkami dozorců či o podmínkách práce. Jsou to opravdu zajímavá sdělení, které vám trochu doplní celkový obrázek o životě na místě jménem Osvětim.
Najdete tu i poměrně velké množství fotografií či skenů různých dokumentů. Zachycují i samotné plány Osvětimi či různé listiny, o kterých je v textu zmínka. Vedle toho jsou zde ukázky rozkazů a delších autentických textů. Nechybějí ani vysvětlivky pod čarou.
Nina Majewska-Brown vám doplní znalosti o dění ve vyhlazovacích táborech o další informace, z nichž si každý můžete poskládat obrázek o životě vrahů, kteří se s krví na rukou vraceli ke svým rodinám. Je to šílené a většina z nás asi nedokáže pochopit, jak mohli takto žít. Vždyť často zabíjeli i malé děti, přitom doma měli sami potomky, které milovali...
