Lidská mysl je komplikovanější než nejlepší počítače světa. Jednou z jejích vlastností je vytěsňovat negativní věci, které se jí přímo osobně nedotýkají. Které se odehrávají někde daleko. I proto má český čtenář větší povědomí o genocidě na evropském území za druhé světové války než o té, která se stala v Asii v 70.letech minulého století. Vaddey Ratnerová strašlivé události v Kambodži popisuje zvláštně poetickým způsobem. Díky tomu je její román s autobiografickámi prvky jedinečný, i když pro čtenáře trochu obtížnější. Zcela určitě však jeho mysl vyburcuje k dalšímu zájmu o kambodžské dějiny.

V 70. letech se v Kambodži dostala k moci komunistická strana Rudých Kmérů v čele s vůdcem Pot Potem. Jeho pokusy o nastolení nového uspořádání, tzv. agrárního komunismu, připravily o život téměř jednu třetinu kambodžské populace. Bývalí vládní činitelé, významné osobnosti a představitelé inteligence byli mučeni a vražděni. Zbytek populace přesidlován z měst do venkovských gulagů a tam zbídačen všeobecnou šestnáctihodinovou pracovní povinností. Byly zrušeny peníze, rodinné uspořádání a uzavřeny hranice. Raami, sedmiletá vypravěčka příběhu, je příslušnicí bohaté kambodžské královské rodiny. Události ji tedy zasáhnou plnou vahou. Ve své dětské naivitě se před nimi snaží uniknout do světa starých mýtů a legend, jež zná od svého otce – básníka. „Víš,“ znovu se na mě podíval, „slova nám umožňují učinit trvalým to, co je svou podstatou pomíjivé. Předtvořit svět plný bezpráví a bolesti v místo, které je krásné a lyrické. I když jen na papíře. ...“ str. 98 Vaddey Ratnerová popisuje brutální věci jemně a melodicky. Lyricky je popisován přepychový život královské rodiny i chudý rolnický venkov a hrůzy genocidy. O to více vyprávění na čtenáře zapůsobí, i když lyrické pasáže propletené kmérskými výrazy je někdy trochu obtížnější překonat. Zvlášť obsahují-li navíc politické úvahy o roli USA v komunistickém převratu a nástupu Rudých Kmérů k moci. Takové pasáže jsou podle mne slabinou knihy. Ne proto, že kladou velké nároky na intelekt čtenáře, ale proto, že vypravěčem příběhu má být sedmileté dítě. A přestože prožité utrpení má dozajista moc změnit povahu člověka a nechat dítě dospět, nevěřím, že natolik, aby s nadhledem rozebíralo politickou situaci či komplikovaný vztah s matkou. Zvlášť když je v úvodu knihy zachyceno při typicky dětských hrách. Ano, tvůj tatínek ti zanechal křídla. Vrať se k práci! Ale já jsem ta, kdo tě musí naučit létat. str. 261. Kniha Stín banyánu není jen svědectvím o genocidě v Kambodži. Je o rodinných tradicích a hodnotách, lidské houževnatosti a touze žít. A není napsaná stylem, na jaký jsme zvyklí třeba u vyprávění o druhé světové válce. Příběh je velmi poetický. Snový a pohádkový. To činí knihu jedinečnou a i já jsem na jejím konci byla naprosto okouzlena. Nutno ale přiznat, že i díky tomu pro mne byla první kapitola naprostým utrpením a dokonce jsem knihu přečetla až na „druhé začtení“. Když v roce 1979 režim Rudých Kmérů svrhla vietnamská vojenská invaze, byla vyhlazena téměř jedna třetina kambodžského obyvatelstva (údajně něco mezi 1,7 až 3 miliony lidí). Země byla zbavena veškerých elit a inteligence. Osud malé Raami byl jedním z mnoha podobných. Osudem Vaddney Ratnerové bylo napsat o utrpení své země kvalitní světový bestseller.