I přes značnou globalizaci světa si s téměř každým státem dovedeme spojit nějaké jeho specifikum. Švýcarské hodinky a banky, italská pizza, francouzská bageta a impresionističtí malíři, americká svoboda a demokracie. Jenže co si představíte u Afghánistánu? Vojenskou misi? Bojovníky Tálibánu ukrývající se v horách nebo ženy v burkách? Dnešní Afghánistán má jen pramálo společného s tím, jak vypadal ještě v 60. letech minulého století. Svobodný, rozvíjecíci se, hlavní město Kábul bylo tehdy označováno za Paříž východu. Konec těchto zlatých časů ovlinil osud spisovatele Khaleda Hosseiniho i hlavního hrdiny jeho románu Lovec Draků.

Khaled Hosseini se narodil v Kábulu v rodině diplomata. Když v 70. letech začala sovětská okupace Afghánistánu, byl jeho otec příslušníkem diplomatické mise v Paříži a rodina se nemohla vrátit. Požádali tedy o azyl ve Spojených státech, kde Hosseini vystudoval medicínu a otevřel si lékařskou praxi. Na své kořeny však nikdy nezapomněl ani nezanevřel. Jeho knihy o těžkém údělu Afghánistánu a jeho obyvatel se staly světovými bestsellery. A Lovec Draků se letos v Čechách dočkal nového upraveného vydání. „Fantastické…komplexní literární dílo, které zdařile vykresluje kulturu dříve neznámého národa, jenž se octitl v epicentru globálního politického dění…“ – Publishers Weekly Amír žije se svým otcem, sluhou a jeho synem Hasanem v luxusním domě na okraji Kábulu. Protože je velmi dobře materiálně zajištěn, mohlo by se zdát, že má ideální dětství a jedinou jeho starostí je vymýšlení strategie na lov papírových draků – tradiční afghánské slavnostní hry. Malý Amír však zcela spokojen není. Jeho vztah s otcem je komplikovaný a zdá se, že si vzájemně vůbec nerozumí. Chybí mu matka. Přátelství s věrným společníkem Hasanem nenaruší rasová odlišnost ani třídní příslušnost, které si chlapci uvědomují spíše v interakci s cizími lidmi než při společných hrách, ale Amírovo chybné rozhodnutí a zaváhání. A do toho všechno přichází historické události, které Amír nemůže ovlivnit, ale které zcela změní jeho život. Příběh je plný autobiografických prvků. I přestože je velmi melancholický a plný barvitých popisů, autor zbytečně neplýtvá slovy. Nechodí dlouze a zbytečně okolo horké kaše. Každé slovo má svůj účel, autor se vyhýbá zbytečnému sentimentu a příběh působí velmi opravdově. I když hodně kritický čtenář znalý zahraniční politiky zcela jistě objeví určitá zjednodušení. Což ale kvalitě příběhu určitě neškodí a čtenář, který v Afghánistánu nikdy nebyl a ani neměl příliš možností se něco dovědět o jeho historii, má pocit, že právě tohle je on. Ryzí, surový a pravý. Události v příběhu někdy působí až nepravděpodobně. Stupňují se tak, že si občas mnete oči a ptáte se sami sebe, co dalšího se může Amírovi stát. Autor se hodně zabývá chlapcovými osobními pocity, přičemž hlavním tématem je motiv viny. V druhé části příběhu pak typická afghánská povaha a schopnost adaptace. „Když zabiješ muže, ukradneš mu život. Ukradneš jeho ženě právo na manžela, jeho děti oloupíš o otce. Když zalžeš, ukradneš někomu právo na pravdu. Když podvádíš, ukradneš právo na spravedlnost. Není ohavnější čin než krádež.“ str. 109 Khaled Hosseini popisuje Afghánistán tak jak vypadal před invazemi a před nástupem Tálibánu k moci. Píše o těžkém údělu státu, který vzkvétal dokud se na jeho území nezačaly angažovat cizí státy. Povídání je to velmi smutné a i když to primárně není cílem příběhu, rozhodně donutí čtenáře alespoň povrchně se zamyslet nad zahraniční politikou, což vzhledem k autorově charitativní činnosti ve prospěch jeho rodné země jistě byl částečně účel románu. Tuto knihu se nebojte věnovat jakémukoli členu vaší rodiny, protože si jej se zájmem přečtou příslušníci všech věkových generací. Vyzkoušeno osobně. Zajímavost na konec: Oblíbená tradiční zábava lovení draků byla Tálibánem v Afghánistánu v letech 1996-2001 zcela zakázána.