Švédský spisovatel Fredrik Backman je zpět. Po mrzoutovi Muži jménem Ove a Babičce, která pozdravuje a omlouvá se, přichází s další zajímavou hrdinkou. Osobitá šedesátnice Britt-Marie nadevše miluje seznamy, pořádek a jedlou sodu. Jenže, na některé životní peripetie je i jedlá soda krátká.  

Britt-Marie žila vlastně celý svůj život pro druhé. Nikdy nepracovala, trpělivě se starala o domácnost a nikdy si ani slůvkem nepostěžovala. Její svět se smrskl do koloběhu seznamů, čistých košil, správně seřazených příborů a naleštěných oken. Jenže nic netrvá věčně. Britt-Marie jednoho dne dojde trpělivost s nevěrným manželem a rozhodne se, že je na čase najít si nové místo, kde by mohla být užitečná. Po sérií událostí přijímá jedinou možnou pracovní nabídku: dělat správce domu dětí a mládeže, který se má vlastně za tři týdny stejně zavřít. A tak se Britt-Marie ocitá v Borgu, malé vesničce, kde snad nikdo neukládá příbory ve správném pořadí a kde děti milují fotbal, i přesto, že nemají hřiště a sotva se trefí do míče. V Borgu zkrátka žijí lidi, kteří se i přes zdrcující finanční krizi nevzdávají a dělají, co mohou. Ačkoliv nemají na první pohled se společensky nepoužitelnou a zásadovou Britt-Marie nic společného, po řadě tragikomických příhod naleznou společný cíl: zemřít tak, aby po vás něco zůstalo. A tak se naprostá odpůrkyně fotbalu Britt-Marie stává trenérkou fotbalového týmu. A také jednou z těch, kteří se nevzdávají. Fredrik Backman zaujal české čtenáře především svými specifickými charaktery a příjemným stylem psaní. I kniha Tady byla Britt-Marie je psána ve stejném duchu jako předchozí díla. Zpočátku nesnesitelná a podivínská postava se s každou další stránkou čtenářům víc a víc odkrývá a přibližuje. Backman ukazuje, že nikdo a nic není takové, jaké se na první pohled může zdát. Dokonce i veškeré vedlejší postavy jsou osobité, v případě Tady byla Britt-Marie skoro až karikaturní, ale pořád tak nějak lidské. Rozdílným postavám přizpůsobil autor i jazyk, distingovaný a spisovný jazyk Britt-Marie tak naráží na nespisovné a vulgární vyjadřování teenagerů. Zde si zaslouží pochvalu i překladatelka Helena Matochová, která si s těmito rozdíly výborně poradila. Pomocí plejády pestrých a svérázných postaviček Backman popisuje situace, které nám mohou být velmi blízké. S humorem sobě vlastním poukazuje nejen na rozdíly, ale na i společné prvky mezi městem a vesnicí, různými generacemi, společenskými vrstvami i různorodými povahami. Ano, někdy si autor musel dopomoci trochu násilně a šroubovaně, aby se dostal, tam, kam potřeboval, ale já jsem mu to ráda odpustila. Dalším plusem je také schopnost dokonale kombinovat emoce, které se střídají asi jako aprílové počasí. Chvíli máte chuť se smát, v další chvíli nevěřícně kroutíte hlavou, abyste se nakonec během mžiku téměř dojali. Ačkoliv jsou jeho knihy často označovány jako humorné, líbí se mi, že se nejedná o prvoplánové vtípky, ale dobře promyšlený situační humor. Backman jen tak mimovolně trousí věty, které by samy osobě vtipné nebyly, ale při znalosti postav a situací působí vlastně neuvěřitelně legračně.   „Ále, však víte. Zaběhali si a teď by chtěli hrát. Tak proneste motivační řeč a hoďte jim míč.“ „Motivační řeč?“ podiví se Britt-Marie. „Něco povzbudivýho,“ upřesní to Sami. Britt-Marie chvíli přemýšlí, pak se otočí k dětem a co nejpovzbudivěji řekne: „Koukejte se neušpinit.“   Ačkoliv má oproti Ovemu Britt-Marie pár mušek v podobě někdy až trochu moc karikaturních postav, v závěru poněkud ztrácí na dynamice a sklouzává k sentimentalitě, Fredrik Backman mě opět dostal. I vám doporučuji pustit si Britt-Marie do života, okna za vás sice neumyje, ale určitě s ní strávíte pár příjemných chvil.