999: příběh žen z prvního transportu do Osvětimi je dlouhý název knihy, který výstižně popisuje její samotný obsah. Připravte se na jednu z prvních jízd do pekla, ve kterém během několika let zemřelo více než milion lidí.

Počty celosvětově vydaných titulů o holocaustu a koncentračních táborech se určitě pohybují v rámci tisíců, ale přesto najdete v každém z nich nějakou novou skutečnost a životní příběh. Jednoznačně nejvíce se píše o nejznámějším vyhlazovacím táboře Osvětim, který svými podmínky patřil mezi ty nejhorší. Denně zde umíraly stovky a tisíce lidí, přesto ho někteří dokázali s velkým štěstím (často i odvahou) přežít. Kniha, kterou mám momentálně před sebou, se věnuje jednomu z prvních transportů vůbec. Byly do něj zařazeny mladé ženy ze Slovenska, díky čemuž bude obsahově velice blízký i českým čtenářům. Název je trochu zavádějící, protože celkový počet se nakonec v jednotkách žen lišil, ale původně jich opravdu mělo být bez jedné tisíc. Vyprávění se začíná odehrávat ještě během doby před jejich odsunem. Autorka se snaží přiblížit existenci několika rodin, popisuje místní životní poměry, rodinné vztahy i každodenní bytí. Díky tomu se do nich čtenář dokáže později daleko více vcítit. Neopomíná ani běžné židovské tradice, které vás alespoň částečně budou provázet až do úplného konce. Další částí je potom oznámení o transportech a samotné přesuny ve vlacích. Už tehdy můžete sledovat zhoršené podmínky, se kterými se musejí vyrovnávat. Zároveň ovšem stále nevědí, kde se ocitnou a jaké peklo je tam čeká. A poté samozřejmě přichází příjezd do Osvětimi a několikaleté mučení pro ty „šťastnější“, které měly možnost přežít.

V celém textu je hodně vyzdvihován strach příbuzných o mladé slečny či dámy, které povětšinou ani nemohly napsat domů. A potom už mnohokrát opakované svědectví o krutostech dozorců, ale i vězňů ve vyšších funkcích. Důraz je kladen především na atmosféru mezi ženami. Ta byla oproti té mužské přeci jen trochu specifická. Autorka vyzpovídala několik přeživších, případně jejich potomků, a důkladně propátrala i archivy. Celá kniha je důkladně propracovaná, ale zároveň napsaná velice čtivým, chvílemi až takřka románovým stylem. Dozvíte se řadu podrobností o chodu Osvětimi, hrdinských skutcích odvážných žen nebo naopak podlosti jiných. Nechybí ani popisy neskutečných zvěrstev, při nichž vám možná potečou slzy po tvářích. Některé z momentů jsou opravdu hodně emotivní a drastické, proto je dobré se na to psychicky připravit. Velkou zajímavostí je potom právě fakt, že účastnice tohoto transportu pocházely ze Slovenska. Zjistíte více informací o tamních poměrech za druhé světové války, které byly oproti Česku trochu jiné. Seznámíte se s prezidentem Tisem a Hlinkovou gardou, polovojenskou organizací pronásledující Židy, Čechy i některé Slováky. Směrem ke konci vyprávění potom nechybí ani situace po osvobození a těžký návrat do „normálního“ života. Následky si ovšem všichni přeživší nesli navždycky. Bohužel ani krátce po odchodu z vyhlazovacího tábora si nemohly bývalé vězeňkyně oddechnout. Stále je ohrožovaly nemoci, ale i ruští vojáci, kteří se je nezdráhali obtěžovat i znásilňovat. Na úplný závěr jsou tu potom podrobné poznámky, rejstříky nebo zdroje. Během čtení si můžete prohlédnout i řadu fotografií, rovněž s kompletními popisy. Kniha je napsaná opravdu precizním způsobem, přesto se na jejích stránkách lehce ztratíte na několik hodin. Občas se zmiňuje i o skutečnostech, které běžně zůstávají spíše zamlčeny. Troufám si tvrdit, že téměř každý čtenář zde objeví nějaká nová fakta. Popisuje velice smutnou dobu, na niž bychom ovšem nikdy neměli zapomenout.