Divoká zvířata od Bartosze Sztybora jsou v pořadí již 8. dílem komiksové série o bělovlasém zaklínači, se kterým se i tentokrát vydáme do krutého světa plného krvežíznivých potvor, a ještě krvežíznivějších lidí. Dokáže svazek stejně jako ty předešlé zaujmout? Nebo se snad autor snaží z posledních sil vyždímat poslední kapičky relevantnosti legendárního bestselleru?

Tenhle příběh začínáme s Geraltem netradičně na moři, ze kterého však velmi tradičně na palubu lodě ve vteřině vyskáče banda slizkých monster. Není taky žádným překvapením, že je během pár stránek Bílý vlk podveden, ošizen a dobit, kým jiným, než svým vlastním druhem. Prostě starý dobrý zaklínač tak, jak ho známe.

Originalitu příběhu úplně posoudit nedokážu, vzhledem k tomu, že jsem původní knižní sérii ještě celou nedočetla. Avšak kresba a barvy jsou stejně jako v předešlých dílech fenomenální. Přestože se umělci s každým svazkem liší, i tentokrát osobitý styl malířky Nataliji Rerekinové zaujal. Co však tolik nezaujalo, byl samotný děj.

Musím se přiznat, že oproti předchozí Baladě o dvou vlcích to tady pokulhávalo. Sedmý díl možná trošku vybočoval ze zajetých zaklínačských kolejí, ale zároveň byl neotřelý a napínavý. Tady jsem si sice užívala hezký a atmosférický artstyle, ale vadila mi krátkost a místy až absence textu. Upřímně se mi ani nepozdávala skutečnost, že Geralt málem několikrát natáhl bačkory, což je vzhledem k jeho nadlidské rychlosti a síle fakt divné.

Divoká zvířata nabízí poměrně tradiční, Sapkowskiho typicky morálně šedý svět, který se točí především okolo lidské ješitnosti, násilnictví, falše, hlouposti a dalších negativních vlastností, které nás nutí popřemýšlet nad tím, na čí straně bychom měli stát. Což je sama o sobě zajímavá myšlenka, avšak ve zaklínačském světě natolik otřepaná, že mě to nutí svazek zařadit spíše mezi průměrnější kousky.