Co kdyby po světě chodili duchové?
Přiznám se, že Woodhill ve mně zanechal rozporuplné pocity. Autorčin svižný styl psaní vás v momentě vtáhne do příběhu temnonošky Lexi, u které jsem si však celou knihu nebyla jistá, jestli ji mám ráda nebo mi nehorázně leze na nervy. Naši hlavní hrdinku doplňuje přísně vyhlížející Broderick, který je nabručený, dominantní, sarkastický, dominantní, jo a... Zmínila jsem dominantní? Tohle slovo se totiž objevovalo snad na každé desáté stránce a já si k němu během čtení vybudovala velmi dominantní odpor.
Abych však jen nekritizovala, díky autorčiným barvitým popisům jsem téměř ihned propadla zdejšímu světu. Koncept pádu „opony“, díky které se duchové mohou vesele procházet po zdejších ulicích, a také návrat k životu bez moderních technologií mě nehorázně fascinoval! V čem je tedy háček?
Inu, přestože mi čtení fakt rychle utíkalo, pořád jsem měla pocit, že tam něco chybí. A čím více jsem se přibližovala k posledním stránkám, tím se moje pocity prohlubovaly. Samotné nadpřirozeno pro mě nakonec bylo kamenem úrazu. Strašně moc jsem se těšila na nějaké vysvětlení, rozuzlení a obecně informace o tom, jak to všechno vlastně funguje. A ono nic.
Namísto toho se děj za polovinou přesunul k romantice, kterou jsem sice čekala a v jiných případech bych ji i uvítala, jenže tady to pro mě prostě bylo hořkým zklamáním. Detektivní zápletka mě opět zaháčkovala, ale i zde se nadšení velmi rychle vytratilo. Ani samotný konec pro mě nebyl nijak překvapivý, a vlastně ve mně nevyvolal téměř žádné emoce.
V konečném důsledku atraktivita Woodhillu vyprchala stejně rychle, jako bublinky ze sodovky. Ze začátku si to jiskření užíváte, ale jakmile necháte sklenici bez dozoru, původní nadšení je to tam. Celkově se jedná o docela průměrnou knihu, která nenadchne ani neurazí. Avšak pokud momentálně toužíte po nenáročné dystopii se špetkou duchařiny a romantiky, pak věřím, že vás příběh dozajista okouzlí víc, než mě.