Jak už jsem zmínil, manželé Ahndorilovi v tomto případě ustupují od své často drsné a temné severské krimi a vydávají se do vod klasičtější formy detektivky. Velice často najdete srovnání „ve stylu Agathy Christie“. Upřímně bych tuto knihu nesrovnával s tvorbou legendární spisovatelky. Přestože mě vlastně tento titul docela bavil, porovnání s díly A. CH. by pro něj zřejmě neskončilo příliš dobře.

Ústřední postavou je soukromá vyšetřovatelka Julie Starková. Přede dveřmi její kanceláře se jednoho dne objeví bohatý majitel jedné firmy Per Günter Mott. Po rodinné večeři objeví ráno ve svém mobilním telefonu fotografii svázaného muže s kuklou na zkrvavené hlavě. Protože vypil hodně alkoholu, nic si nepamatuje. Je snad on sám vrahem? A kdo je vůbec tajemnou postavou na snímku? Per Günter si najímá Julii, aby zjistila pravdu. Ať už bude jakákoliv. Soukromá vyšetřovatelka si na pomoc bere bývalého manžela Sidneyho, který pracuje u městské policie. Vyšetřit případ ovšem nebude vůbec jednoduché. Vztahy v této bohaté rodině jsou totiž trochu komplikované a každý z členů skrývá nějaké tajemství.

Jsem spíše příznivcem temnějších a brutálnějších děl, ale příležitostně nepohrdnu ani jinou formou detektivky. Když jsem se navíc dozvěděl o knize, který pochází z hlav Larse Keplera, musel jsem si to přečíst. Oproti jejich klasické tvorbě je změna opravdu patrná a ne všichni ji zřejmě skousnou. Přesto se rozhodně nejedná o špatný kousek.

Zápletka jako taková mě bavila. Je protkaná mnoha tajemstvími, která jsou postupně odhalována. Ocitnete se na panství rodiny, které vás myšlenkami trochu přesouvá v čase zpátky do minulosti. Hlavní roli tu na začátku ovšem hraje fotka v mobilním telefonu, takže to není pouze retro.

Jasně, značnou část čtení máte tak trochu pocit, že už jste něco podobného četli. Nebudeme si nic nalhávat, z velké části tato kniha neoplývá originalitou - ať se to týká prostředí, rodinných vztahů a celkově onoho uzavřeného prostředí rodiny, v níž hledáme pachatele zločinu. Vypátrat ho ovšem pro mě nebylo jednoduché a vlastně jsem si na to musel počkat až se všemi přítomnými.

Celé je to o odhalování zákulisí, pokládání těch správných otázek a odhalování kostlivců ze skříně minulosti. Nečekejte žádné akční honičky, brutální scény apod. Vlastně jsem si při čtení až pokládal otázku, jestli pachatelé (těch zločinů je zde nakonec více) čekali tak dlouho v poklidu na odhalení.

Ještě k hlavní postavě, Julii. Jedná se o dosti komplikovanou ženu. Trpí posttraumatickou poruchou, takže nezvládá dotyky od ostatních lidí. Má velkou jizvu a musí chodit pomocí hůlky. Celkově vlastně není zrovna sympatická. Přijde mi často dost nervózní až protivná. Dostává se do podivných stavů, kdy je až těžko předvídatelné, jak se zachová. Musím se přiznat, že bych se s ní vlastně nechtěl vůbec seznámit. Na druhou stranu jako literární postava je díky tomu zajímavá a tak trochu pořád čekáte, kam se to s ní posune. To mi zůstává i do dalšího dílu.

Až najdu klíč za mě není špatným detektivním románem, ale stejně jako řada věcí v něm prostě nesedne každému. Text mi přijde trochu kostrbatý, ale nakonec se vlastně nečte tak špatně a poměrně rychle vám uteče. Je lepší ke knize nepřistupovat jako k dílu Larse Keplera. V takovém případě je daleko pravděpodobnější, že budete zklamaní. Vlastně je to nakonec docela slušná oddechovka. Autoři navíc poměrně dobře nalákali čtenáře na další díl, když je o novém případu zmínka na posledních stranách. Uvidíme, jakým směrem se tato série vyvine.