Šestnáctiletá Sage Wintersová měla dvojče Rosemary. Byla vždycky trošku jiná, ale sestry byly propojené a velmi se milovaly. Rosemary však zemřela už před šesti lety na zápal plic. Jejich matka zemřela při autonehodě a Sage žije pouze se svým nevlastním otcem, který se o ni vůbec nezajímá. Jednoho dne však náhodou vyslechne otčímův hovor a ten jí změní celý život. Rosemary žije. Byla tenkrát umístěna do státní školy Willowbrook, o které se nepovídá nic hezkého. Nicméně sestru nyní v zařízení pohřešují. Willowbrook byl vždy opředen strašidelnými historkami a tajemstvím, nikdo o něm vlastně neví vůbec nic. Sage se vydává do Willowbrooku, odhodlaná sestru najít, to ale ještě netuší, že tam uvidí a zažije věci, které jí navždy změní život.

„Těžko říct, co bylo horší, jestli hluk nebo zápach. Vzduch chutnal jako smrt. Nelidské hrdelní skřeky vycházely z čehosi, co znělo jako stovka zmučených duší, stoupaly, klesaly a zase stoupaly. (…) Stála tu snad stovka železných postelí, všechny byly bílé a namačkané jedna na druhou, a mezi nimi úzká ulička. Všechny byly obsazené, některé dokonce dvěma dívkami. Mnohé měly na sobě svěrací kazajky, seděly, klečely nebo ležely a oči měly prázdné. Několik z nich bylo přivázaných provazy k čelu postele, zatímco jiné se povalovaly ve vlastních výkalech. Některé byly nahé, mnohé měly na sobě jen látkové pleny, zatímco jiné byly oblečené v hrubých, ručně ušitých mundúrech. Pravou stranu místnosti zabíraly dřevěné vozíky s morbidně vychrtlými chovankami uvnitř. Jiné lezly, skákaly z postele na postel, smály se, vyly a ječely.“

Páni, tohle bylo opravdu velmi silné čtení. Po přečtení pár stránek jsem si hned musela googlit Willowbrook a informace o něm. Zhlédla jsem i pár videí na youtube a dokonce přímo to video, které se odehrává v ději knihy, když do sanatoria vtrhl Geraldo Rivera a zveřejnil světu první reportáž a žalostné podmínky, v nichž místní rezidenti žijí. Tuto událost autorka zakomponovala do děje a je její důležitou součástí. Díky reportáži se začalo konečně něco dít, v roce 1972 podali rodiče pěti tisíc obyvatel žalobu na stát New York, poté se zúžil počet pacientů na 250 a v roce 1981 se zařízení konečně zavřelo úplně.

Ellen Marie Wisemanová je vynikající autorkou a já nedokážu říct, jaká její kniha je nejlepší, její Tmavé stěny Willardu (také skutečná psychiatrická léčebna), byly dlouhou dobu na předních příčkách mých top knih, ale Ztracené dívky z Willowbrooku jí hodně šlape na paty. Je výborně, čtivě napsaná, i když je to velmi kruté čtení, nedokážete přestat, dokud se vše nedozvíte a nebudete na konci. Román je velmi napínavý, nechybí zde ani detektivní zápletka. Navíc ta skutečnost, že tohle místo existuje a ty hrůzy se zde opravdu děly mnoho a mnoho let, je děsivá. Willowbrook je strašné místo, dům, v němž na každého čekal krátký a krutý život v těch nejhorších podmínkách. Ztracené dívky z Willowbrooku jsou mistrně napsané a nenechám si ujít už žádnou autorčinu knihu.