První část knihy je pojata jako vyprávění. Věrka je na prahu dospívání. Žije v Plzni, obklopena milující rodinou, kamarády, prožívá spokojené dětství. Radosti a starosti vnímá svým pohledem, kterému jsou světové politické události na kilometry vzdálené. I přesto se plíživě přibližují a prvními letmými doteky zasahují i do jejího života. Věrčino dětství i přesto dál klopýtá vesele mezi těmito kameny jako horská bystřina. Jako by se nikdy nemělo zastavit.

Tím, co dodává deníku na syrovosti, jsou reálné fotografie, předměty, dokumenty. Obrazová příloha mění Věrku-knižní postavu na "holčičku od vedle". Čtenář získá pocit, jakoby ji znal. Silným momentem je díky tomu i další část knihy: publikovaný deník s fotografiemi jeho stránek. Psala jej sotva rok. Nicotné starosti, dětské radosti, drobné epizody a postřehy. Jak moc a málo po člověku zbude.

V závěru knihy se autoři vrací opět k formě vyprávění. Věrka nastupuje do transportu. Vzdaluje se Plzni, vzdaluje se i nám. Vyprávění se zde stává obecnějším. Čtenář je ušetřen drastického konce. Jako se ztratila z dohledu jemu, ztratí se i Věrka a její rodina, kamarádi. Postupně. V marastu táborů, transportů a historických událostí.

Na samém konci se dozvíme příběh deníku. Jeho nalezení a uveřejnění sebou nese silné svědectví a lidský příběh.

Deníků z řad dětských obětí holocaustu najdeme v literatuře vícero a pokaždé jde o silný zážitek. Pokaždé jiný. Velkým přínosem Deníku Věrky Kohnové jsou četné obrazové přílohy a informační texty, které přibližují čtenáři historická fakta a kontext. Vyprávění je svou formou a pečlivě voleným jazykem stravitelné i pro mladší čtenáře. Má informační hodnotu i emoční náboj.

Vždy mám zábrany rozplývat se nad tímto typem knih. Vede to totiž k polemice na zmařeným talentem či životem a sněním, čím a kým by dnes Věrka byla. Výsledkem je, že i po přečtení knihy, oplývající mnoha kvalitami, usadí se ve Vás kdesi hluboko pocit smutku, který dlouho nevyženete ze srdce.