Petra Klabouchová si opět vytáhla pomníček z naší minulosti. V románu U severní zdi oživí příběhy dětských obětí komunistických zločinů. Skutečné hroby u severní zdi na Ďáblickém hřbitově jsou neprávem opomíjeny. Snad hrůzou naší vlastní minulosti oněměla svědectví, která by neměla mlčet. Neměla by nám nechat zapomenout, nebo dovolit nevědět.

Po přečtení knihy nezapomenete dlouho. Autorka si nevybrala rozhodně snadné téma a čtenáři neulehčí nic z tohoto údělu. Možná jen malinko. Vraždy, které nebyly nikdy souzeny, natož potrestány, získávají tajemného mstitele. Muže s dírou v srdci.

Jak se bystrý čtenář brzy dovtípí, nejde jen o samozvaného soudce. Jeho příběh má s dětskými obětmi mnoho společného. Msta je tak hnána osobní motivací a vědomím vlastní smrtelnosti. Není co ztratit. A přeci snad ano. Padesátá léta jsou dávno pryč a nelze již potrestat všechny. Některým namísto trestu dopřál osud spokojený život a šťastnou rodinu. Hořkost zůstane. Je třeba alespoň příběhy odvyprávět.

Román není rozhodně dovolenkovým čtením. Místy se vám může stát, že budete potřebovat na den dva vzít do ruky jinou knihu, abyste se s proviněním vrátili za těmi, které jste opustili. Za těmi, kterým nezbylo nic, ani naděje.

Autorka zdatně střídá časové roviny, aby do sebe všechny dílky zapadly v ucelené vyprávění. Místy mu přidává až hororový nádech. Zbytečně. Realita je děsivá sama o sobě. Petra Klabouchová se snaží pochopit, nikoliv omlouvat. Nehledá alibi pro své provinilé, jen osvětluje okolnosti. Geneze zrůdnosti je naservírována s lidskou samozřejmostí, jaké je snad jen člověk vůči člověku schopen.

Ambicí knihy není být primárně thrillerem nebo detektivkou. Jejím smyslem je upozornit na historii, která by měla být navždy připomínána.

Z vypravěčského hlediska není co vytknout. Román si nehraje na to, čím není. Dává poutavou a stravitelnou podobu těžkému tématu. Své čtenáře zdecimuje emocemi, které jsou přítomny jaksi ze samé podstaty, aniž by je autorka zbytečně exponovala.

Rozhřešení v podobě mstitele je odlehčením a hravou pointou. Pro čtenáře nemá jméno. Je jen Mužem s dírou v srdci. I když ve skutečnosti jméno má. Z úst své maminky ho slyšel jen jednou a naposledy. Je tím nejsilnějším poutem, vzpomínkou, mementem, je vším.

Tajemný mstitel nikdy neexistoval. Je trestem a nevíme, zda spravedlivým, dostačujícím, oprávněným. Rozhodně chybějícím. Bez něj by zůstala po dočtení knihy pachuť na patře mnohem déle. S mlhavou existencí Muže s dírou v srdci je vše snesitelnější.