Kromě povinných ponožek od mé maminky, které na sebe opravdu nikdy nevezmu, protože mě neuvěřitelně škrtí kolem kotníku, nebo deodorantu od mé dcery, který po sobě zanechává bílou stopu i na bílém oblečení, jsem dostala to, co miluji nejvíc.

Knihy!

Hromadu knih, záplavu knih…ale víte co je nejhorší? Nemám jich prostě nikdy dost. Klidně by mohly být Vánoce každý měsíc, můj dopis Ježíškovi by byl stále dlouhý, neboť i můj seznam knih je neuvěřitelně dlouhý a nebere konce. Jak by taky mohl, když se vydavatelé každoročně předhánějí, kdo vydá největší pecku měsíce a já je musím všechny mít, přečíst, očichat. No jistě, jsem očichávač, nic se nevyrovná vůni nové knihy, i když jako parfém bych si to na sebe rozhodně nestříkala.

Takže k věci – jsem knihomol.

Bez knih by můj život byl zoufale prázdný a chudý, bez narvaných polic v obýváku by to nebyl domov. Takže tedy pod stromečkem jsem měla tuto nádhernou hromádku hranatých dárků a v podstatě mě už nic jiného nezajímalo.

Nebudu se rozepisovat o každé knize zvlášť, to by byl hodně dlouhý a určitě nudný článek. Vyzdvihnu jednu, která je nade všechny a kterou jsem již jednou měla tu čest číst. A tou je Shantarám. Dokonalé dílo, pocházející z osobní zpovědi psance, utečence, odsouzeného zločince, prchajícího do daleké Indie. Ve své knize autor popisuje nádheru i zmar této země, jeho protiklady, kdy na jedné straně ulice vidíme honosné vily drogové mafie a na straně druhé slumy, kde celé rodiny dnes a denně bojují s hladem, ohněm, chudobou. Neznáte? Velká chyba, přestože ji mám již dávno přečtenou, v knihovničce mi chyběla a tak nyní konečně zaujímá čestné místo.

Pokochejte se mým „Knižíškem“, jsou to samé pecky loňského roku, všechny je najdete u dobrých knihkupců, včetně Dobrých knih. A nevím jak vy, ale já už sepisuju svůj dopis pro dalšího Ježíška, neboť těch hranatých krásek není nikdy dost.