Skutečný příběh manželů Zabinských, kteří žili v zoo a během války se místo zvířat starali o Židy, které schovávali, kde se dalo, je poutavý. Riskovali životy své a celé rodiny, protože v té době byl každý obyvatel Varšavy odsouzen k smrti i za to, že podal žíznivému Židovi sklenici vody. Příběh je důkladně časově propracovaný. Autorka čerpala nejen z historických popisů okupace Polska, vzniku varšavského ghetta, ale především z deníku manželky ředitele zoo a ze vzpomínek obou manželů. Vyzpovídala také mnoho lidí, kteří v tu dobu okolo zoo a ve Varšavě žili, včetně Zabinských syna Ryszarda.

Varšava prožila 1150 náletů nacistických bombardérů. Zoologickou zahradu bomby zničily. Ležela bohužel v blízkosti zbraní protiletadlové obrany. Onoho dne se otevřelo nebe a se svištěním z něj padal oheň. Klece explodovaly, vodní příkopy pršely vzhůru, železné zábradlí se za strašného skřípění trhalo, dřevěné budovy se hroutily v syčícím žáru. Kovové střepiny se zasekávaly zvířatům do kůže, per, kopýtek a šupin, zraněné zebry prchaly obalené krvavými stužkami, zděšení vřešťani a orangutani se s křikem uchýlili do stromů a keřů, hadi se vyplazili na svobodu, krokodýli se zdvihali na všechny čtyři a pádili pryč. Román mě překvapil. Bylo zajímavé dozvědět se věci, které v jiné knize o holocaustu nenajdete. Jak vlastně přežívala zvířata za války? Co se s nimi stalo po vybombardování zoo? Nebo také jaká byla nacistická rasistická ideologie i v ekologii, v rámci rostlin a zvířat? Třeba to, že se nacisti snažili zrušit hmyzí škůdce a jiná nepotřebná zvířata nebo také rostliny, které nebyly německé. Kniha popisuje krásné zážitky se zvířaty, která celá rodina Zabinských milovala. Některá s nimi žila přímo v domě. Například prasátko nebo sibiřský králík, který spal s jejich synem v posteli. Málokdo zmiňuje v knihách o holocaustu také lidi, kteří riskovali svůj život, aby zachránili (skrýváním u sebe doma) Židy. Kromě manželů Zabinských ze zoo to byl třeba Feliks Cyrvinský, který se zadlužil a prodal svůj byt, aby mohl pronajmout další čtyři byty, jež poskytl jako úkryt mnoha Židům. Takových lidí bylo mnoho a v knize je vidět, jak byla celá tato komunita propletená a provázaná. Všichni spolupracovali dohromady. Kniha je sice psaná trošku jako učebnice, ale přesto je zajímavá. Dozvěděla jsem se z ní mnoho nového o druhé světové válce. Obsahuje hodně podrobná historická fakta o Němci okupované Varšavě, pomalu – den po dni celé války. Přese všechno je kniha psaná tak nějak „nečtivě“. To nelze nezmínit. Trošku jako učebnice dějepisu, jak jsem již zmiňovala, a je to tak. Místy se mi četlo opravdu špatně. I přesto je kniha samozřejmě důležitá. Popisuje, co se přesně dělo ve Varšavě během celé války. Úkryt v zoo je důkazem toho, že v té době existovali i dobří a odvážní lidé, kteří za záchranu blízkých, ale i cizích Židů, nebáli dát všanc svůj život. Pomáhali s paděláním dokladů, schovávali celé rodiny u sebe doma, krmili je a starali se o ně. I když by je jejich odhalení stálo život… Tonička si zapsala do deníku, že do vily vtrhli dva příslušníci SS s napřaženými zbraněmi a zařvali: „Alles rrraus!!“ Všichni zděšeně vyklopýtali z domu a čekali na zahradě. Netušili, co se bude dít, ale báli se nejhoršího. „Ruce nahoru!“ křičeli Němci. Tonička si všimla, že vojáci drží prsty na spouštích…