Přiznám se, že už jsem byla k Nesbovým detektivám skeptická. Napsal jich přece tolik, že musel nutně vyčerpat všechny typy zápletek, charakteristiky záporáků a odstavce, ve kterých popisuje stupeň alkoholismu hlavního hrdiny. A právě kvůli poslednímu bodu jsem ztratila o Nesba zájem. Prostě už mě nebavilo poslouchat, kam se Harry propadá, kdy a kde ráno zvrací a jak to vypadá s bojem proti jeho vnitřním démonům. Bylo mi ho prostě a jednoduše líto.

„Nech si to ujít, o nic zásadního pravděpodobně nepřijdeš“

Mediální zájem kolem Žízně mě ale neminul. A i přesto, že jsem kolem sebe slyšela: “To zas bude …”, “Ne, díky, ufňukanýho a uchlastanýho Holea už číst nebudu” a “No, já Nesba moc nemusím, on je hrozně komerční”, pustila jsem se do čtení.

Příběh začíná okamžitou akcí, jakoby Nesbo říkal “nechtěl jsem vás napínat, pojďme na to”. A vy poslušně jdete!

Po důkladném popisu prvního místa činu, ve kterém hraje roli sociální síť Tinder, se ve vás mísí zájem o další dění, odpor k vrahovi a hlavně nutkavá zvědavost zjistit, proč musela obět zemřít právě takhle? Jaké překvapení, když se ale po stopě vraha pustí místo vrchního komisaře Holea neúnavná (a povýšená) Katrine Brattová a její neméně vytrvalý osloský kriminalistický tým.

Nebyla by to ale správná “Nesbovka”, kdyby Harry opravdu chyběl. S ním se ale setkáváme tak nějak mimochodem. Věnuje se totiž přednáškám na vysoké škole a na vrahy (a alkohol) pomalu zapomíná. Žije relativně šťastný život se svou životní láskou Ráchel a jejím synem Olegem, jenž po vzoru Harryho studuje na policejní akademii. Proč relativní? Protože mu ke spokojenosti chybí dopadnout posledního vraha.

Je to ten samý, který vysává život z jinak klidného Norska? Dokáže Harry ochránit to, co tak miluje? Nepropadne se zpátky do spárů alkoholového opojení?

“Vyndal kroužek s klíčem a se zlomeným plastovým srdíčkem. Opatrně vsunul klíč do zámku. Pravicí vytáhl glock a přitom levicí otočil klíčem. Pak otevřel. Vešel, pistoli svíral před sebou v obou rukou, nohou za sebou dveře tiše přiklapl. Dovnitř však přesto vpadl okolní podvečerní ruch a postava za pultem se narovnala a podívala do zrcadla.

“Policie, ani hnout.”

“Harry Hole.” Postava měla kšiltovku a v zrcadle se odrážela v takovém úhlu, že jí neviděl do tváře, nebylo to však potřeba. Harry ten vysoký hlas slyšel před více než třemi roky, a přesto jako by to bylo včera.” str. 359

Kdybych si (přes mou skepsi a nechuť) nechala tenhle příběh ujít, asi by mě to později dost štvalo. Tahle kniha má v sobě totiž úplně všechno. Návykovou dějovou linku, brilantně popsané scény, staré známé postavy a hlavně pocity, které ve vás postupně zanechává (a které ne každá kniha vyvolá). Jednoduše chcete pořád víc. Hasíte tu nutkavou žízeň a noříte se stále hlouběji a hlouběji do zápletky.

Snažíte se udržet nadhled, být chytřejší a přijít na vraha dřív než Harry, Katrine a celý tým. Skoro se vám to povede, když v tom nabere příběh takový spád, že se proberete týden po dočtení. A ač jsem při čtení (pětisetdevádesátisedmi stran!) několikrát přistihla, že postupně nenávidím vraha, novináře, Harryho a občas i všechny dohromady, s klidným svědomím doporučím Žízeň každému, kdo k ní bude přistupovat stejně negativně jako na počátku já.

A víte co? Téhle skupině ji budu obzvlášť podstrkávat. Protože fakt stojí za to!

Tak se nenechte pobízet. Hlad po nové knize totiž bývá převlečená Žízeň!