V anotaci se píše, že se jedná o strašidelný duchařský příběh opuštěného sídla. Ale ten je v tomto případě opravdu vedlejší. Po smrti své matky je jedenáctiletý Marcus poslán na malý ostrov v Jižní Karolíně k  samotářské pratetě, žijící na břehu moře, v plážovém domku. Teta Charlotta toho moc nenamluví a Marcus je celé dny sám. Potuluje se po pláži, až narazí na opuštěný, zchátralý dům. Jde z něj strach, ale přesto ho něčím přitahuje. Později se od tety dozví, že mu ostrované říkají Sídlo smutku, protože z něj před padesáti lety zmizel chlapec a jeho rodiče. Jejich těla se nikdy nenašla a dům je od té doby prázdný, chátrá. Marcus se neustále potuluje po okolí, snaží se o minulosti domu zjistit víc a sám vzpomíná na svůj život s maminkou. Snaží se vypořádat se svými vlastními démony…

„Do nemocnice jsme jeli jeho pick-upem. Vše předem domluvil s vedoucím pohotovosti, který nás ve výtahu doprovodil do márnice ve sklepení. Tam přistoupil k nosítkům na kolečkách a rozepnul černý vak na mrtvoly. Ležela tam přede mnou, jako by to ani nebyla ona. O jejím stavu mě doktor varoval, ještě než jsme nastoupili do výtahu. V místě, kde nosem narazila do volantu, jí vyčnívala obnažená kost a chrupavka – naše honda ještě neměla airbagy. Otevřené oči měla vyhaslé a bez života.“

Musím říct, že mě román zklamal. Těšila jsem se na něj už od listopadu, kdy kniha vyšla. Čekala jsem mrazivou duchařinu ve stylu Zimní lidé, kde bude nějaký duch, budu se bát a rozplétat záhady a tajemství. Sice zde něco takového bylo, ale opravdu jen povrchově, na pár stránek, příběh o duchovi byl vedlejší. Místo toho kniha obsahuje stovky stránek popisujících ubíjející nudné dny plné samoty, chlapcovo přemýšlení o životě, jeho chvílích s maminkou, tetou a běžném žití v přímořském městečku. Navíc se Marcus nechoval vůbec jako jedenáctiletý chlapec, byl pořádný, umyl po sobě i po tetičce každý hrnek, navštívil v klidu márnici, kde mu ukázali mrtvou matku a vůbec neplakal, ani nebyl vyděšený. To mě docela překvapilo. V příběhu se Marcus vypořádává ze zármutku nad ztrátou maminky po svém, atmosféra knihy je ponurá, smutná, plná osamění. Dává nám nahlédnout do duše jedenáctiletého chlapce, který se většinu dní potuluje sám po pláži. Přitom se mu párkrát zjeví duch, z čehož není vůbec vyvedený z míry. Naopak přemýšlí, zda to byla halucinace nebo špatný záblesk světla.

Děj knihy je rozvleklý, zdlouhavý a pro mě místy dost nudný. Každopádně pokud nehledáte děsivou duchařinu a spokojíte se se sondou do dětské duše, která truchlí, je bez přátel a neustále nad něčím bloumá a přemýšlí nad životem, pak je kniha přesně pro vás.

Autorka Gail Godwin je trojnásobná finalistka National Book Award a úspěšná autorka více než tuctu knih. Žije ve Woodstocku, ve státě New York.