Slavný Harry Potter a jeho stejně slavní přátelé dospěli, mají děti, práci, domy i dospělácké starosti. Ani poté, co byl Voldemort zničen, nejsou jejich životy procházkou růžovým sadem, jak snad ústřední trojice mohla kdysi předpokládat. V práci je toho občas až nad hlavu a hejno potomků neplní vždy všechny představy svých rodičů. Do budoucnosti slavného tria zavítáme přesně do toho okamžiku, kdy jsme je opustili – o devatenáct let později, devatenáct let po pádu lorda Voldemorta, prvního září, kdy potterovsko-weasleyovský potěr vyráží do Bradavic. A úplně poprvé do spěšného vlaku nasedne Albus Severus, mladší ze synů Ginny a Harryho, který si s tátou nikdy nerozuměl tolik jako James. A když skončí v kupé se Scorpiusem Malfoyem, synáčkem otcova kdysi úhlavního nepřítele, je jasné, že je zaděláno na potíže. A to ještě nemáte tušení, jak velké.

„Osmý díl“ potterovské ságy byl napjatě očekáván, ale poměrně rozporuplně přijat – od „je to jako návrat domů“, „hned první stránka mě rozplakala“ a „Harry je zpátky“ přes „není to ono“, „je to příliš nelogické“, „postavy se chovají jinak a nemají žádný vývoj“ až po „jako kdyby to ani nepsala Rowlingová“! No, ona to totiž J. K. skutečně nepsala. Ačkoli autorka původního sedmera knih stojí spolu s Johnem Tiffanym a Jackem Thornem za námětem příběhu, tím, kdo skutečně slova vysázel na papír, byl právě Jack Thorne.

To je však jediná výtka, se kterou se dokážu ztotožnit. Ty ostatní mi přijdou zkrátka neopodstatněné. Osmý výlet do Bradavic je výletem nesmírně nostalgickým, takovým, který zabrnká na ty správné struny potterovské generace, která s knihami vyrůstala a navždy zařadila do svého života. Papírová kniha však samozřejmě nikdy nemůže fungovat stejně, jako plnohodnotné ztvárnění divadelního scénáře – je to jen jedna část celkového dojmu. Vždyť na divadle jde také o herecké výkony, hudbu, scénické uspořádání. Zážitek čtenáře tedy není kompletní, dokud neuvidí představení v celé jeho kráse – a snad i proto se někomu může zdát, že „to není ono“.

Divadlo jako médium navíc neponechává textu tolik prostoru – vždyť k vám může hovořit jen skrze repliky a krátké scénické popisy. Je tedy očividné, že nemůže dojít k nějakému velkému rozvoji a posunu charakterů, že lokace nemůžou být popsány do takových detailů, na jaké jsme u JKR zvyklí.

img_1525 img_1531

Přesto přese všechno – Harry Potter a prokleté dítě je pořád srdcovka. Je to sladký bonbonek pro všechny, kteří nemohli přestat přemítat nad tím, co bylo dál. Protože to je přesně to, čeho se čtenáři v nové knize dostane – pokračování. Starých známých. Nových tváří, které perfektně doplní potterovské universum. A dalšího rozšíření už tak bohatého kouzelnického světa. Nové i staré se prolíná v pečlivě namíchaném koktejlu, který i vzhledem k dialogové formě ubíhá rychleji, než by vám bylo milé. A i když je to jiné – protože jak by to mohlo být stejné – budete si přát, aby bylo Prokleté dítě alespoň o pár stránek delší. Autorské trio přesně vědělo, co na potenciální diváky/čtenáře bude platit a jak mají děj vystavět tak, aby jedno oko nezůstalo suché.

A ano, najdou se tam i pasáže a zápletky, které vám třeba budou proti srsti, kde si budete říkat, že takhle se to přece stát nemohlo. Vaše pochybnosti ale brzy umlknou s další stránkou a dalším silným momentem, který vám vezme dech. Je tu totiž všechno, co bylo důležité v původní sérii – přátelství, dobrodružství, tajemno, vtip i magie.

Nemůžu mluvit za ty, kterým Harry Potter nikdy nepřirostl k srdci. Ale za nás fanoušky je to nezbytnost a navíc příjemný, krátký, nostalgický výlet do míst, kde to máme nejradši.